Článek
Hlavním tématem knihy, kterou bychom mohli zařadit do škatulky young adult literatury, je jinakost. Vypravěčem je Dezi – dospívající poloviční Rom, jehož jediným kamarádem je poloviční Vietnamec jménem Tran. Oba chodí na gymnázium, neučí se špatně, nadto ale mají společné, že jsou z neúplných rodin, mají hluboko do kapsy a žijí na panelovém sídlišti, které v místním kontextu nese nálepku problémové lokality.
Vidět svět očima „toho druhého“
Zvolená ich‑forma dodává příběhu intimitu i jistou autenticitu. Čtenář může sledovat svět očima někoho, kdo je od dětství zvyklý být spíše „tím druhým“. Deziho hlas je navíc úsporný, lehce ironický a neokázale přesný. O to výrazněji pak vystupují na povrch projevy předsudků a drobných, ale o to bolestnějších forem rasismu. Ich‑forma zároveň přirozeně omezuje perspektivu: čtenář vidí jen to, co vidí Dezi, a tím silněji vnímá jeho frustraci i přecitlivělost na projevy nespravedlnosti.
Kritické obrazy z české společnosti
Silná je třeba scéna v kině, kdy Dezi líčí, jak v sále narazil na otravného „kreténa“, kterého znal z gymplu: „Ten kluk byl typický fotbalista. Nosil řetízek na krku a vlasy měl nagelované do hřebínku jako kohout. Možná, že není náhodou, že se v některých nářečích říká kohoutovi kokot. Tady za mnou seděl kokot v celé své kráse. Kus popcornu mi zrovna hodil přes hlavu. (…) Film už začal a frajer se rozhodl, že mi začne kopat do sedačky. Otočil jsem se a řekl mu: „Můžeš toho prosimtě nechat?“ „Nebo co?“ vysmál se mi do obličeje. Jeho holka se hihňala jak posedlá a faraonská brada se jí natřásala. Obrátil jsem se zpátky. Snažil jsem se soustředit na film a ignorovat jeho dorážení, ale nešlo to. Myslel jsem, že mi snad praskne žilka. Drtil jsem pěsti naprázdno a měl sto chutí vstát a jednu tomu debílkovi napálit. Ale to by se zase říkalo, že nějaký Cigán šel do kina jen proto, aby se mohl prát, a zmlátil slušného českého chlapce, co tu byl na rande s dívkou. Kdyby mě přepral on, chytly by se toho pro změnu neziskovky a udělaly by o tom reportáž, pod kterou by dědci psali do diskuze, že nejsem Rom, že jsem na to moc bílý, a že říkat Rom je blbost, protože se přece vždycky říkalo Cikán. Nic jsem tedy neudělal a nechal si kopat do zad celý dvouhodinový film. Peníze z výživného vyhozené z okna. Za ty prachy jsem si mohl koupit kýbl zmrzliny, několik balíků chipsů a koukat se doma na film v televizi, aniž by mě nějaký blbeček, který nezná hodnotu peněz, obtěžoval.“
Uvedená scéna ukazuje, jak Dezi neustále balancuje mezi vlastními emocemi a tím, jak si uvědomuje, že jakýkoli jeho krok bude interpretován prizmatem stereotypů. A podobných drobných a intenzivních situací je v próze mnoho – tvoří mozaiku jeho každodenní zkušenosti s nespravedlností.
Estráda, která je spíš facka než únik
Dezi si tedy opakovaně všímá různých paradoxů, je silně kritický a mnohdy i zklamaný. Příznačný je třeba také popis bezduché televizní zábavy. Jeho podrážděnost nad televizní estrádou nereprezentuje jen pubertální pohrdání mainstreamem, ale je i výrazem pocitu, že svět kolem něj je povrchní a nebere vážně zkušenosti lidí, jako je on. Dezi sarkasticky líčí: „Jediný pořad, při němž obě odložily své mobily, byla zábavná show Tři paviáni. Nějak jsem nechápal, proč si tak ti týpci říkají. Možná proto, že řvou jako paviáni?! Nebo proto, že jeden z nich měl ksicht tak trochu jako paviání zadek? V zásadě šlo o to, že tři dospělí chlapi improvizovali rádoby vtipné scénky a mluvili u toho sprostě.“ Při četbě se mi hned vybavili skuteční ostravští Tři tygři, v nichž působí populární herec Štěpán Kozub. Také jejich skeče jsou mnohdy jen o vulgarismech či dělání si legrace na cizí účet. Nepřinášejí nic nového; spíše reprodukují stereotypy a zesměšňují ty, kteří jsou už tak terčem posměchu.
Když vyprávění tlačí na pilu až moc
Kniha Martina Kanaloše má však i slabší místa: zápletka knihy působí někdy jako až moc vykonstruovaná, Dezi i Tran jsou místy až příliš bezchybní, jako by autor potřeboval vytvořit kontrast k okolnímu světu. Ten je naopak vykreslován až příliš často jen v těch temnějších odstínech. V kontextu young adult literatury je jistá míra schematičnosti pochopitelná, přesto zde občas působí rušivě. Na druhou stranu si je potřeba uvědomit, že je celý příběh vyprávěn subjektivním pohledem značně frustrovaného kluka, který naráží – až na malé výjimky – spíše na nepochopení. Nejedná se o reportáž, ale osobitou reflexi. Možná nejlepšími pasážemi knihy jsou proto ty, v nichž se nic „velkého“ neděje – drobné situace ze školy, tiché napětí mezi přátelstvím a osamělostí, noční obloha jako jediný prostor, kde se oba kluci cítí svobodně. Právě v těchto momentech novela nejlépe ukazuje, jaké to je vyrůstat v prostředí, které člověka neustále upozorňuje na jeho jinakost, a jak těžké je hledat vlastní místo ve světě, který vás od začátku nebere jako samozřejmou součást. Já, Tran a všechno ostatní tak nakonec funguje nejlépe jako citlivý portrét dospívání na okraji společnosti.
Důležitý hlas z periferie české literatury
Próza Martina Kanaloše stojí někde uprostřed mezi literaturou pro děti a mládež (vzpomněl jsem si třeba na povedenou knihu Klub divných dětí Petry Soukupové) a například literárně vybroušenou zpovědí Marka Torčíka s názvem Rozložíš paměť. Působí autenticky a je cenná tím, že ukazuje, že realita dospívajících je pestřejší, než by se mnohým mohlo na první pohled zdát. V českém literárním prostoru, kde příběhy o romské či vietnamské zkušenosti stále nejsou samozřejmostí, působí novela jako důležitý příspěvek k pluralitě hlasů. Kniha, kterou letos vydalo nakladatelství KHER, navíc vyniká i po vizuální stránce, a to zejména díky slovenské ilustrátorce Sáře Paldanové, ale i celkové grafické úpravě (Čumlivski & Horváth).
Martin Kanaloš – Já, Tran a všechno ostatní. KHER, 2025.
