Článek
Ilan Pappé, izraelský historik žijící v zahraničí, čtenáře provádí po temných zákoutích moderních izraelských dějin. Jeho kniha představuje radikální odklon od tradičního mýtu o „zemi bez lidu pro lid bez země“. Pappé dekonstruuje události roku 1948 a na základě odtajněných vojenských archivů dokazuje, že masový exodus Palestinců nebyl nešťastnou náhodou války, ale důsledkem promyšleného plánu. Jak trefně poznamenává i česká kritika (např. na portálu iLiteratura), Pappého síla tkví v tom, že dokáže pojmenovat nepříjemné pravdy, které jsou v našem středoevropském prostředí – tradičně nakloněném Izraeli – často přehlíženy.
Silnou stránkou knihy je důsledná práce se zdroji a snaha zasadit jednotlivé události do širšího politického a ideologického rámce sionistického hnutí. Pappého kniha není chladnou akademickou studií; text je přiznaně angažovaný, jeho cílem je pojmenovat nepohodlná historická témata. To vše knize dodává čtivost, ale zároveň vyvolává kontroverze.
V širším vědeckém kontextu patří Pappé k takzvaným „novým historikům“, kteří od osmdesátých let využívají odtajněné státní dokumenty k přehodnocení izraelských národních dějin. Zatímco starší generace historiků vnímala rok 1948 primárně jako heroický boj o přežití proti arabské přesile, Pappé se zaměřuje na osud civilního palestinského obyvatelstva. Klíčovým bodem jeho argumentace je takzvaný Plán Dalet, který interpretuje jako jasný manuál pro systematické a vědomé vyhánění Palestinců z jejich domovů. Tím se odlišuje i od svých kolegů, jako je například izraelský historik Benny Morris. Ten sice na základě stejných pramenů potvrzuje, že k vyhánění a masakrům docházelo, ale nevidí v nich centrálně řízený politický záměr. Podle Morrise šlo spíše o tragický důsledek války, zatímco pro Pappého je to definiční akt moderního Státu Izrael.
Autor záměrně volí termín etnické čištění, aby události vytrhl z kontextu běžného válečného konfliktu a zasadil je do rámce mezinárodního práva a zločinů proti lidskosti. Jeho práce je sice precizně podložená materiály, přesto čelí ostré kritice za selektivní práci s fakty. Názoroví oponenti mu také vyčítají, že ve své odvážné snaze o dekonstrukci mýtu opomíjí například tehdejší agresivní rétoriku arabských států a reálnou hrozbu likvidace židovského osídlení. Přesto kniha zůstává důležitým, byť polarizujícím dílem, které odhaluje hluboké kořeny palestinského národního traumatu známého jako nakba (ve smyslu pohroma, katastrofa). Právě pochopení těchto událostí v jejich syrové podobě, bez ideologických příkras, je podle autora nezbytným předpokladem pro jakýkoliv budoucí pokus o mír v regionu, který se dodnes s těmito stíny minulosti nevyrovnal.
Pro dokreslení, o čem kniha Etnické čištění Palestiny vypráví, lze uvést některé názvy kapitol a podkapitol, např.: Urbicida: Zničení původního městského osídlení Palestiny; Dearabizace Haify; Masakr v Tantúře; Eskalace čistících operací: červen až září 1948; Izraelská opatření proti návratu uprchlíků; Masakr v Dawájimě; Nelidské vězení; Znásilňování; Dělení kořisti; Znesvěcování posvátných míst; Loupež pozemků: 1950 – 2000; Ničení paměti na nakbu; Popírání nakby a „mírový proces“ atp.
Kniha si dodnes zachovává výrazný morální rozměr – nejde pouze o rekonstrukci minulosti, ale také o naléhavý apel směrem k současnosti. Pro svou ostrou vyhraněnost představuje důležitý příspěvek k debatě o moderních dějinách Blízkého východu a lze ji doporučit každému, kdo chce konfliktu porozumět i z perspektivy, která bývá často upozaděna.
Ukázky z knihy:
„Jinými slovy, to, co se odehrávalo v Tantúře, byly systematické popravy bojeschopných mladých mužů židovskými vojáky a zpravodajskými důstojníky. Jeden z očitých svědků, Abú Mašájich, pobýval v Tantúře se svým přítelem, protože pocházel z Qísáríje, vesnice, kterou židovská jednotky zničily a vylidnily již v únoru 1948. Na vlastní oči viděl popravu pětaosmdesáti mladých mužů z Tantúry, kteří byli odváděni ve skupinách po deseti a poté popraveni na hřbitově a v nedaleké mešitě. (…) Když řádění ve vesnici ustalo a popravy skončily, dostali dva Palestinci příkaz vykopat pod dohledem Mordechaje Sokolera ze Zichron Jaakov masové hroby. Sokoler měl traktory, které na tuto hrůznou práci přivezl. V roce 1999 řekl, že si pamatuje, jak pohřbíval 230 těl; přesný počet měl jasně v paměti: „Ukládal jsem je do hrobu jedno po druhém.“ Několik dalších Palestinců, kteří se podíleli na kopání masových hrobů, vyprávělo o strašlivém okamžiku, kdy si uvědomili, že budou sami zabiti. Zachránil je jen Jaakov Epstein, který zarazil šílené násilí ve vesnici a zastavil i zabíjení na pláži.“ (s. 201-203)
„Jednou z otázek, která premiéra zaměstnávala, bylo právě dělení kořisti. Ben Gurion byl autokrat a zároveň puntičkář, byl posedlý otázkami bezpečnosti a jeho deník odráží další, drobné problémy, které systematické ničení Palestiny provázely. V několika záznamech píše o rozhovorech, které vedl s armádními důstojníky o nedostatku TNT, který vznikl kvůli velkému množství jednotlivých domů, jež armáda dostala příkaz vyhodit do povětří v rámci plánu Dalet. Jako zuřivá bouře, nabírající na síle, neušetřily izraelské jednotky v ničivé horlivosti nikoho. Všechny prostředky byly najednou legální – včetně vypalování domů, když nebylo dost trhavin, zapalování polí a zbytků napadené vesnice.“ (s. 214-215)
„Ke konci provádění etnických čistek v roce 1948 se hlavní aktivity soustředily na provádění izraelských opatření proti návratu uprchlíků. Docházelo k nim na dvou rovinách. První úroveň byla celostátní, zavedená v srpnu 1948 rozhodnutím izraelské vlády zničit všechny vystěhované vesnice a přeměnit je na nové židovské osady nebo „přírodní“ lesy. Druhá rovina byla diplomatická a měla podobu horečných snah s cílem odvrátit rostoucí mezinárodní tlak na Izrael, aby umožnil návrat uprchlíků. Obě roviny byly úzce propojeny: tempo demolice bylo záměrně urychlováno s konkrétním cílem znemožnit jakoukoli diskusi na téma návratu uprchlíků do jejich domovů, protože jejich domovy už neexistovaly.“ (s. 261)
„Dva měsíce poté, co Izraelci obsadili Jaffu. objevili zástupci Červeného kříže hromadu mrtvol. Požádali o naléhavou schůzku s vojenským velitelem Jaffy, který panu Gouyovi z Červeného kříže přiznal, že mrtvé pravděpodobně zastřelili izraelští vojáci, protože nesplnili jejich rozkazy. Vysvětlil, že každou noc mezi pátou hodinou odpolední a šestou hodinou ranní platí zákaz vycházení a v rozkazech je jasně uvedeno, že každý, kdo je přistižen venku, „bude zastřelen“. Pod rouškou zákazu vycházení a uzavírání budov se Izraelci v Jaffě dopouštěli i dalších zločinů, které odpovídají tomu, co se dělo i na mnoha dalších místech. Nejčastějším zločinem bylo rabování, a to jak systematické a oficiální, tak ojedinělé soukromé. Systematické a oficiální drancování nařídila sama izraelská vláda a zaměřovalo se na velkoobchodní sklady cukru, mouky, ječmene, pšenice a rýže, které zdebritská vláda uchovávala pro arabské obyvatelstvo. Kořist byla posílána do židovských osad.“ (s. 281)
„Druhým zdrojem jsou izraelské archivy, v nichž máme jen ty případy, kdy byli násilníci postaveni před soud. Zdá se, že David Ben Gurion byl o každém případu informován a zapsal si jej do deníku. Každých několik dnů v něm má pododdíl: „Případy znásilnění“. V jednom z nich je zaznamenán také incident, který mu nahlásil Chizik: „Případ v Akku, kdy vojáci chtěli znásilnit dívku. Zabili otce a zranili matku a důstojníci je kryli. Nejméně jeden voják dívku znásilnil.“ Zdá se, že líhní krutosti a válečných zločinů izraelských vojáků byla Jaffa. Šlo hlavně o Třetí prapor, vedený tímtéž člověkem, který velel vojákům, kteří se dopustili masakrů v al-Chisásu a Sa´se a kteří čistili Safad a jeho okolí. Vojáci tohoto praporu byli podezřelí z většiny znásilněni, k nimž ve městě došlo, takže vrchní velení rozhodlo, že bude nejlepší je odtud stáhnout.“ (s. 287)
„Parky JNF [Jewish National Fund / Židovský národní fond] nenabízejí jen parkoviště, pikniková místa, dětská hřiště a setkání s přírodou, ale také viditelné objekty, které vypovídají o konkrétní historii: zříceniny domů, pevnosti, sady, kaktusy (sabra) atd. Bývá zde také spousta fíkovníků a mandloní. Většina Izraelců si myslí, že jde o „divoké“ fíky nebo „divoké“ mandloně, protože je obvykle vidí v plném květu, když koncem zimy ohlašují krásy jara. Tyto ovocné stromy však zasadily a opatrovaly lidské ruce. Tam, kde se nacházejí mandloně a fíkovníky, olivové háje nebo trsy kaktusů, stávaly kdysi palestinské vesnice: tyto stromy, které každoročně znovu rozkvétají, jsou to jediné, co po nich zůstalo. V blízkosti dnes již neobdělávaných teras, pod houpačkami a piknikovými stoly, i pod evropsky vyhlížejícími borovými lesy jsou pohřbené domy a pole Palestinců, které z nich izraelská vojska v roce 1948 vyhnala. Návštěvníci, kteří se řídí pouze cedulemi JNF, si neuvědomují, že zde dříve žili lidé – Palestinci, kteří dnes žijí jako uprchlíci na okupovaných územích, jako druhořadí občané uvnitř Izraele a jako obyvatelé táborů za hranicemi Palestiny. Jinými slovy, skutečným posláním JNF bylo zakrýt tyto viditelné pozůstatky Palestiny nejen stromy, které nad nimi vysadil, ale také vyprávěním, které vytvořil, aby popřel jejich existenci. Na internetových stránkách JNF i v samotných parcích ukazuje nejsofistikovanější audiovizuální vybavení oficiální sionistický příběh, který dané místo uvádí vždy do souvislosti s národním metanarativem o židovském národě a Erec Jisrael. Tato verze nadále chrlí známé mýty o Palestině jako zemi, která byla před příchodem sionismu „prázdná“ a „vyprahlá“. Sionismus tyto příběhy používá, aby vytěsnil veškerou historii, která odporuje židovské minulosti, jak ji sám vytvořil.“ (s. 309)
Ilan Pappé – Etnické čištění Palestiny. Alarm, 2024
