Článek
Tureček, známý novinář, zpravodaj a vysokoškolský pedagog, se už více než třicet let věnuje oblasti Blízkého východu. V knize tak kombinuje vlastní zkušenosti z terénu s analytickým pohledem, jenž vychází z historie, politiky i jeho bohaté praxe v tuzemských médiích.
Izrael, Palestina, Írán: konflikty v širších souvislostech
Formát knihy se ukazuje jako šťastná volba. Houda volí otázky, které si může pokládat i běžný čtenář, a Tureček na ně odpovídá fundovaně bez jakéhokoliv černobílého vidění. Hlavním tématem je samozřejmě dění na Blízkém východě. Tureček opakovaně zdůrazňuje, že svět nelze zjednodušovat na ty „dobré“ a „zlé“, protože za každým konfliktem stojí spletité historické kořeny, mocenské zájmy i lidské příběhy. Hodně prostoru je věnováno například izraelsko-palestinskému konfliktu či roli Íránu a jeho geopolitickým ambicím. Důležitou část tvoří i reflexe médií a jejich vlivu na to, jak konflikty vnímáme. Tureček přitom neváhá odhalit i zákulisí novinářské práce – dilemata, která přináší působení v konfliktních zónách, a odpovědnost vůči čtenáři.
Média, zjednodušování a český pohled na svět
Tureček není typ autora, který by čerpal informace pouze ze sledování geopolitického dění z pohodlí domova, je ale také reportér, který prožil mnohé události na vlastní kůži. Díky tomu jeho výpovědi působí autenticky a přesvědčivě. Zároveň zajímavým způsobem reflektuje fungování českých médií, která mnohdy – jak je patrné například z aktuálního dění v Pásmu Gazy - zjednodušují realitu, aby byla „srozumitelná“ nebo více vyhovovala převládajícím narativům šířeným českými politiky (o tom jsem psal také zde). Tureček tak nepřímo inspiruje k tomu, abychom se nespokojili s prvním dojmem a hledali hlubší souvislosti.
Jak psát o Blízkém východu?
Níže uvádím pro představu pár úryvků z knižního rozhovoru, který u čtenářů může občas vyvolat i lehký úsměv. Například, když Tureček vykládá o svých prvních novinářských textech, kdy psal do Lidových novin o izraelsko-arabském konfliktu a zmínil se o židovských teroristech. Jenže v redakci asi nemohli uvěřit, že něco jako židovští teroristé vůbec existuje, a přepsali to na „židovské traktoristy“. A takto to i vyšlo.
Na otázku, jestli je těžké psát o Blízkém východě v Česku, dotazovaný odpovídá: „Výseč lidí, které to téma opravdu zajímá, kteří jsou ochotni hledat si třeba i informace, které jdou proti jejich přesvědčení, je tady poměrně malá. V tom je to těžké. O dost víc lidí je tady přesvědčeno o svém názoru natolik, že si vystačí s informacemi, které je v něm utvrdí, a pak je třeba ještě prostřednictvím sociálních sítí přeposílají a šíří dál. Nutno dodat, že většina lidí tohoto ražení je zaměřena proizraelsky, i když i na druhé straně lze najít totéž, i když v menší míře. Velká část veřejnosti, to ukazují všechny průzkumy, je k arabskému a muslimskému světu naladěna velice kriticky. Navíc si tady hodně lidí myslí, že arabský a muslimský svět je jedno a totéž, což je další ukázka toho, jak mizerná úroveň té debaty tady je.“
O pár stránek dál například sděluje: „…nemysleme si, že všichni Palestinci, kteří podporují Hamás, schvalují vraždění a znásilňování izraelských žen. V jejich očích teď ale Hamás udělal něco, co třeba oni interně zavrhují, a například v rodině si řeknou, že je to strašné, ale jednak to nemohou říci veřejně a jednak to chápou tak, že po dlouhé době Palestinci něco pro svou kauzu udělali. Měli bychom si uvědomit, že Palestinci snášejí ponížení izraelské okupace desítky let. A Hamás najednou ponížil Izraelce, zaskočil je, totálně je psychologicky zdevastoval. My na Západě si o tom můžeme myslet, co chceme. Můžeme říkat, že jsou to zvířata z Gazy. Můžeme říkat, že jsou to opice, a můžeme to lajkovat jako ministryně obrany Jana Černochová, která se k tomuto názoru přihlásila, nebo rasisticky mluvit o „genetické výbavě“ Palestinců, jak to udělal ministr Martin Dvořák. To je všechno hezké, plácat se tady po ramenou a říkat si, jak stojíme za Izraelem. Ale pro pochopení toho, co se tam děje, se musíme dívat i na to, co si myslí ti druzí a proč si to myslí. A Palestinci si myslí zhruba tohle.“
V souvislosti s děním v Íránu mimo jiné popisuje: „Já si na té takzvané šátkové revoluci všímal toho, jaká je síla íránských žen a obecně íránské společnosti prosazovat změny a jaká je na straně druhé síla režimu a jeho represivních pák. Nemyslím si, že všechno to naše facebookové lajkování a tweetování těm lidem pomohlo. My si tím možná alibisticky dodáváme pocit morální převahy, ale všechno to naše lajkování a sdílení jsou úplné kraviny – laciná gesta, kterými můžeme nanejvýš sami sebe utvrzovat, jak jsme úžasní. Podívej se, kolik lidí se dneska v Česku na sítích bere za práva Íránek, ale neřeknou jediné slovo na obranu Palestinek, které v Gaze zabíjí a mrzačí americkými bombami Izrael.“
Robert Fisk a novinářská etika
Ke konci knižního rozhovoru Břetislav Tureček vzpomíná na jednoho ze svých novinářských vzorů – Roberta Fiska, který o Blízkém východě psal pro přední britské deníky: „On se mimo jiné velice kriticky díval na novináře, kteří si zakládají na tom, jak dobré mají vztahy s politiky, mají přitom pocit, že jsou blízko nějakých rozhodovacích procesů a že „vidí pod pokličku“ – a přitom jim nedochází, že ti politici nebo generálové mohou tyhle horlivé žurnalisty když ne přímo zneužívat, tak aspoň využívat. Fisk říkal, že tito novináři se dobrovolně vyhřívají v kožichu mocných, tu frázi si dobře pamatuju, že mají pocit rostoucí vlastní prestiže, ale nedochází jim, že v podstatě hodili pod stůl podstatu novinařiny – tedy ty mocné naopak neustále bedlivě sledovat a ne si s nimi navzájem dělat stafáž. Robert Fisk to na Blízkém východě opravdu sázel padni komu padni, takže měl jistě více nepřátel než přátel, ale zároveň ho museli všichni chtě nechtě respektovat. Pan novinář.“
Výzva k hlubšímu porozumění
I z těchto úryvků je patrné, že kniha Svět je složitější, než se zdá může být pro čtenáře velmi podnětnou. Ukazuje, jak komplikovaná a mnohovrstevnatá je doba, ve které žijeme, nebo jak snadno můžeme i kvůli „rychlým“ médiím a sociálním sítím podléhat pokušení rychlých soudů. Tureček vyzývá k hlubšímu porozumění a kritickému myšlení. Knihu z těchto důvodů doporučuji i čtenářům, které dění na Blízkém východě tolik nezajímá, nebo není pro ně vzrušující pohled do zákulisí české či světové žurnalistiky.
Břetislav Tureček, Přemysl Houda - Svět je složitější, než se zdá. Vyšehrad, 2025
___________
Recenze na tematicky podobnou knihu Jestli mám zemřít, ať je to příběh: Kniha, která rozšiřuje českou debatu o dění v Palestině
