Článek
Pivo jako každodenní chléb v tekuté podobě
Na venkově i ve městech se pivo pilo v množství, které by nás dnes udivilo. Nešlo však o dnešní ležáky s pěti procenty alkoholu, většina tehdejších piv byla slabá, často jen lehce zkvašená obilná kaše. Dospělí ho popíjeli ke každému jídlu, děti dostávaly vlastní „dětské“ pivo, téměř nealkoholické. Někdy se říkalo, že pivo nahradí snídani, oběd i večeři, a v klášterech mniši argumentovali, že „pivo půst neláme“, takže jim kalich ulehčil nejednu hladovku. Není divu, že právě v klášterech vznikla tradice vaření kvalitního piva.
Pivo bylo důležitým zdrojem kalorií, často bylo tak husté, že se pilo přímo z misek. Právě tady lze hledat původ úsloví „ožrat se“ a „být na kaši.“ Pivovarnictví bylo také velkým zdrojem příjmů. Kláštery, města i jednotlivci museli od svého lenního pána získat právo ho vařit, pokud se jim to povedlo, často na něj získali monopol pro širé okolí. Ve středověku bychom zároveň obtížně hledali velké pivovary - ty začaly vznikat až v novověku - tekuté zlato se vařilo přímo v hospodách, domech měšťanů i hospodářských zázemích šlechtických sídel. A když někdo podváděl? Pivovarníci, kteří ředili pivo vodou nebo šidili slad, riskovali trest. V Praze je mohl čekat zákaz vaření, pokuta nebo i pranýř.
Víno jako symbol moci
Víno bylo především nápojem bohatých. Čím lepší víno, tím vyšší postavení – na stole českého krále se objevovala sudová vína z Porýní nebo Burgundska, zatímco obyčejný člověk pil rychle se kazící „kyselku“. Není přirom pravda, že by k nám vinohradnictví přivezl až císař Karel IV. Na jižní Moravě se víno pěstovalo od pradávna, a i vinice v Čechách se dle pověstí datují až do 10. století. Rostliny pro první vinici poblíž Mělníku údajně českému knížeti Bořivojovi daroval velkomoravský vládce Svatopluk u příležitosti křtu jeho syna Spytihněva. Místo pak vybrala chlapcova matka, kněžna Ludmila, která pocházela ze zdejšího kmene Pšovanů.
Již zmíněný Karel IV. ale rozhodně k rozvoji pěstování vína přispěl. K jeho vizi Prahy jako metropole světového významu patřilo i to, že město mělo být dostatečně zásobováno dostatečným množstvím drahocenného moku.. Řady vinné révy tak pokryly skoro všechny kopce v okolí metropole - Petřín, Troju, Pankrác, pověstné Královské Vinohrady i vrch Vítkov, kde se o několik desetiletí později mezi vinicemi odehrála slavná bitva husitů s křižáky.
Ať už tuzemské či z dovozu, víno se pilo na řadu způsobů. V létě se ředilo vodu, aby osvěžilo, v zimě se svařovalo. Často se silně dochucovalo kořením, bylinkami, ale i medem. A nejenom to, používalo se i k přípravě omáček či vinné kaše, skrz kterou si jeho chuť mohli vychutnat i ti nejchudší.
Výroba vína popsaná v manuskriptu z 12. století
Medovina, kvašák i první destiláty
Dnes často opomíjená medovina patřila k tradičním pochoutkám našich předků a na stolech vydržela až do ranného novověku. Chov včel byl rozšířený a kromě slazení se med nechával i kvasit. Takto získaný alkohol pak byl dostupný i v oblastech, kde se nedařilo obilnářství, natožpak vinařství. Kvašené nápoje se vyráběli i z ovoce, nejčastěji z jablečného moštu, ale také máčením a kvašením starého chleba. Slovo kvas se pak propsalo i do názvu pro hostinu - hodokvas.
A co tvrdý alkohol? Ten se ve středověku v podstatě nepil. Destilace byla známá už od arabských alchymistů, ale pálenky se považovaly za lék, nikoliv za nápoj. „Aqua vitae“ – voda života, se prodávala v malých lahvičkách v apotékách a llékárnách, měla dodat sílu nebo zahnat nemoc. K pití pro zábavu se tvrdý alkohol začal šířit až od 16. století.
Voda jako základ života
Často se traduje, že ve středověku lidé vodu nepili, protože byla „nebezpečná“. To je ale spíše mýtus. Voda byla běžnou součástí života, zejména na venkově, kde měli lidé studny a prameny. Pravda je, že v hustě osídlených městech mohla být voda znečištěná, a proto se tam upřednostňovaly jiné nápoje. Ale úplně bez vody si život nikdo neuměl představit – používala se při vaření, v klášterech byla součástí půstů a dětem či nemocným se podávala běžně.
