Jen přesun židle v chrámu Božího hrobu způsobil rvačku. S žebříkem se raději nehýbalo už 300 let

Na první pohled jde o posvátné a tiché místo. Poutníci z celého světa sem přicházejí, aby se poklonili místu jeho zmrtvýchvstání. Chrám Božího hrobu je bez nadsázky jedním z nejvýznamnějších náboženských míst planety. Přesto se zde odehrávají situace, které by spíše připomínaly hádku na tržišti než duchovní rozjímání.

Stačí drobnost – posunutá židle, špatně načasovaný úklid nebo nepatrná změna v rituálu – a napětí mezi jednotlivými křesťanskými církvemi může přerůst v otevřený konflikt. Někdy dokonce v pěstní potyčku.

Jak je možné, že právě na tak posvátném místě dochází k podobným incidentům?

Abychom pochopili současné napětí, musíme se vrátit hluboko do historie. Chrám byl vybudován ve 4. století z iniciativy císaře Konstantina Velikého a jeho matky Heleny. Od té doby byl mnohokrát zničen, přestavěn a upravován. Leží v srdci starého města v Jeruzalémě, které je už přes tisíc let samo o sobě místem střetu tří velkých monoteistických náboženství - islámu, křesťanství a judaismu.

Samotný chrám pak sdílí hned několik křesťanských denominací. Nejvýznamnějšími jsou řecká pravoslavná církev, římskokatolická církev (zastoupená františkány) a arménská apoštolská církev, ale své místo tu mají egyptská koptská církev, syrská pravoslavná církev a etiopská pravoslavná církev. Naopak chybí zástupci jakýchkoliv protestantských církví.

Každá z církví má v chrámu své přesně vymezené prostory, časy modliteb i práva. A právě tato složitá mozaika je zdrojem neustálého napětí.

V roce 1757 vydal osmanský sultán nařízení, které mělo ukončit neustálé spory mezi církvemi. Další dekret z roku 1852 pravidla dále upravoval. Tento systém, známý jako Status quo, přesně určuje, kdo co smí – a hlavně nesmí – v chrámu dělat.

Zní to jednoduše: každý má své místo a svá práva. Ve skutečnosti je ale tento systém extrémně rigidní. Jakákoli změna, byť sebemenší, může být vnímána jako narušení rovnováhy. To znamená, že i zdánlivé maličkosti mohou být interpretovány jako pokus o rozšíření vlivu jedné církve na úkor druhé. A právě to je důvod, proč zde dochází k absurdním situacím.

Pravidla Statu quo dokonce v 19. století posloužila jako záminka pro rozpoutání Krymské války. Francouzský císař Napoleon III. totiž prosazoval rozšíření práv katolíků, zatímco ruskýž car Mikuláš I. se postavil za pravoslavnou církev. Spor vyeskaloval v krvavou válku, ve které se angažovala i Osmanská říše a Spojené království.

A spory pokračují až dodnes. V posledních desetiletích bylo zaznamenáno hned několik incidentů, kdy se duchovní různých církví pustili do fyzických potyček. Někdy stačilo, že jeden mnich stál „na cizím“ místě příliš dlouho. Jindy šlo o spor o úklid nebo průvod.

Roku 1908 muselo být osmnáct kněží a mnichů hospitalizováno poté, co ve rvačku přerostl spor o to, kdo má právo uklízet jeden ze schodů v chrámu. Výsledkem je kompromis, že schod mohou uklízet pravoslavní i katolíci.

Během horkého léta v roce 2002 si koptský mnich přesunul židli o kus do stínu, čímž narušil prostor vyhrazený ethiopské církvi. Její přítomní kněží to vzali jako porušení svých práv a vypukla rvačka, po které v nemocnici skončilo 11 lidí. O dva roky později zůstaly během pravoslavného obřadu otevřené dveře do katolické kaple, což bylo bráno jako urážka. Spor opět propukl v násilí a dva mniši skončili v izraelské vazbě. A když byla v roce 2008 k dalšímu ze sporů přivolána policie, neváhali bojující mniši napadnout i její příslušníky.

Pro návštěvníky, kteří očekávají klid a duchovní atmosféru, jde o šokující podívanou. Pro místní je to však smutně známá realita.

Snad nejznámějším symbolem tohoto napjatého soužití je takzvaný „nehybný žebřík“.

Na jedné z říms vně chrámu stojí opřený dřevěný žebřík, který se tam nachází už od 18. století. Nikdo přesně neví, kdo ho tam původně umístil – ale jisté je, že od té doby s ním nikdo nepohnul.

Proč? Protože není jasné, komu patří. Římsa, na které stojí, patří pod správu pravoslavných, ale okno, ke kterému vede, má na starosti církev arménská. Další teorie tvrdí, že je součásí fasády, a ta patří katolíkům. Podle pravidel Statu quo se nesmí pohnout nic, co by mohlo změnit stávající rovnováhu. Kdyby jedna církev žebřík odstranila nebo přesunula, mohlo by to být chápáno jako porušení práv ostatních. Papež Pavel VI. dokonce v 60. letech vydal prohlášení, že dokud se pravoslavná a katolická církev opět nespojí v jednu, nepohne se žebřík z místa.

Žebřík je přitom zobrazován už na tři sta let starých kresbách a rytinách. Dle jedné teorie zůstal na místě po rekonstrukci, kterou v roce 1708 započali katolíci. Dle jiné sloužil arménské církvi k tomu, aby do chrámu skrz okno dodávala potraviny svým mnichům, kteří žili uvnitř chrámu. Každý jednotlivý vstup byl totiž zpoplatněn osmanskými úředníky. Některé rytiny zase naznačují, že na římse pod žebříkem mniši pěstovali v květináčích zeleninu.

Každopádně se „nehybný žebřík“ stal symbolem absurdních a malicherných rozporů mezi křesťany. Právě na to chtěl upozornit protestantský turista, který v roce 1997 žebřík vytáhl do chrámu a schoval ho za jeden z oltářů. V roce 2009 se žebřík pohnul zatím naposledy, když ho jakýsi student přesunul po římse pod levé okno, budovu si vyfotil a pak žebřík zase vrátil zpátky.

Video z roku 1997:

Chrám Božího hrobu je paradoxním místem. Na jedné straně představuje vrchol křesťanské víry – místo smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Na druhé straně je připomínkou toho, jak složité a někdy i konfliktní mohou být lidské vztahy.

Poutníci zde hledají klid, smíření a duchovní prožitek. A často ho také najdou. Ale zároveň se zde odehrává každodenní realita soužití různých tradic, ambicí a historických křivd.

Možná právě tato kombinace dává chrámu jeho jedinečný charakter. Není to jen památka na dávnou minulost, ale živé místo, kde se stále odehrává příběh víry – se všemi jeho vznešenými i problematickými stránkami.

A tak zatímco se poutníci modlí u Kristova hrobu, na římse nad jejich hlavami dál stojí starý žebřík. Tichý svědek toho, že někdy je jednodušší nechat věci tak, jak jsou, než riskovat konflikt.

Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!