Článek
Když se v úzkých uličkách Nablusu rozednívá, mlha se pomalu rozplývá nad starobylým městem a na vzdáleném vrchu Gerizim se začíná scházet malá skupina věřících v bílých rouchách. Na první pohled by člověk mohl mít pocit, že se ocitl v kulisách biblického filmu: muži s turbanem na hlavě stojí v kruhu, recitují úsečné verše ve starém hebrejském jazyce a jejich hlasy se mísí s šuměním větru. Přesto nejde o natáčení ani o historickou rekonstrukci – jsou to Samaritáni, jedna z nejmenších a nejstarších náboženských komunit na světě, která se už téměř tři tisíce let drží své pravdy: skutečná Chrámová hora neleží v Jeruzalémě, ale tady, na posvátném Gerizimu.
Na hoře Gerizim se nacházel posvátný chrám, dnes z něj zbyly jen trosky. Obklopují je zbytky samaritánského města zničeného Římany
Kdo jsou Samaritáni?
Historie Samaritánů je stejně spletitá jako jejich vztah k Židům. Sami o sobě tvrdí, že jsou přímými potomky izraelských kmenů Efraima a Manassese. Dle jejich výkladu Židy svedl na scestí Elí, který si uzurpoval pozici velekněze a založil nové posvátné místo na dnešní Chrámové hoře v Jeruzalémě. Samaritánci jsou tak pravými pokračovateli starých Izraelitů, kteří uctívají Gerizim jako pravé místo, kam Abraham přivedl Izáka vykonat oběť a kde by měl stát jediný pravý chrám Hospodinův.
Židé naopak Samaritány považují za odpadlíky a cizince, které v jejich domově usadila Babylónská říše a kteří začali napodobovat židovské zvyky a víru. Napětí mezi oběma komunitami vyústilo po staletí ve vzájemné pohrdání a občas i násilí. V evangeliích se tato nedůvěra zrcadlí v podobenství „o dobrém Samaritánovi“, na kterém Ježíš ukazuje, že pravý bližní je ten, kdo projeví soucit, nehledě na to, z jak nepřátelské skupiny pochází.
V dobách rozkvětu čítala samaritánská komunita stovky tisíc lidí, ale války, pronásledování i postupná asimilace do křesťanského a následně muslimského světa ji téměř zničily. Na začátku 20. století se počet Samaritánů ztenčil na pouhých 150.
Samaritáni slavící Pesach - svátek, který sdílí spolu s Židy
Malý národ na dvou stranách hranice
Dnes jich na světě žije sotva osm set. Polovina v izraelském městě Holon, druhá polovina v Nablusu, přímo pod horou Gerizim na palestinském Západním břehu. Samaritáni mluví v běžném životě arabsky nebo moderní hebrejštinou, náboženské texty ale čtou a zpívají ve své staré verzi hebrejštiny, kterou už nikdo jiný nepoužívá. Jsou většinou občany Izraele, ale zároveň součástí palestinské společnosti. A přitom se nepovažují ani za jedno, ani za druhé – jsou zkrátka Samaritány.
Existence jejich národa je už po staletí velmi křehká. Vztah k Palestincům je zakotven v každodenním sousedství – žijí v Nablusu, mluví jejich jazykem a účastní se místního života. Díky této dvojí identitě se jim zatím daří udržovat přátelské vztahy s oběma stranami, ačkoliv konflikt, který mnoho let jejich domovinu sužuje, drží pomyslný Damoklúv meč i nad nimi.
Hora Gerizim se nachází uprostřed Náblusu, druhého největšího města na Západním břehu.
Rituály, které přežily staletí
Nejvýraznějším okamžikem samaritánského roku je Pesach – obětní slavnost, která se na Gerizimu koná stejně, jak ji popisuje Tóra. Uprostřed noci muži v bílých rouchách přivádějí obětní beránky, recitují modlitby a poté je obětují. Maso se peče v jámách vyložených kamením a celá komunita společně jí, zatímco se kolem nese kouř a zpěv starobylých hymnů. Pro věřící je to nejen připomínka vyvedení z Egypta, ale i jasný důkaz, že jejich tradice je pravá a živá.
Samarítáni ovšem nežijí jen z jediné slavnosti. Jejich kalendář je stále pevně svázán s biblickými texty a zahrnuje i svátky, které Židé dodržují v jiné podobě. Oslavují například Sukot, kdy na střechách svých domů staví jednoduché stánky z větví a palmových listů, nebo Šavuot, připomínku darování Tóry. Každý týden zachovávají přísný šabat – od pátečního západu slunce až do sobotní noci se zcela zastaví práce, rodiny se scházejí k dlouhým modlitbám a zpěvu. Typickým rysem jejich víry je také důsledná rituální čistota, která se projevuje nejen při bohoslužbách, ale i v každodenním životě. Díky těmto zvykům si Samaritáni uchovávají pevný rytmus života, který jejich malou komunitu drží pohromadě i uprostřed moderního světa.
Hora, která rozděluje i spojuje
Pro většinu světa je Chrámová hora neoddělitelně spjatá s Jeruzalémem. Pro Samaritány je to však Gerizim – jejich srdce, jejich identita a jejich důkaz, že navzdory tisíciletím pronásledování přežili.
Když dnes stoupáte na jeho vrchol, otevírá se před vámi výhled na Nablus, na město plné kontrastů a napětí, na zemi hluboce poznamenanou válkou, utrpením a neštěstím. A uprostřed toho všeho stojí malá komunita, která už tři tisíce let věří, že právě tady, nikoli v Jeruzalémě, je skutečné centrum světa.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
