Článek
K okraji propasti vede polní cesta přes řídký modřínový les. Na hraně je slyšet voda, která ze stěn vytéká i v létě. Stromy mají obnažené kořeny a naklánějí se do volného prostoru, aby se postupně jeden za druhým zřítily na dno. Vnitřek kráteru tvoří nejstarší, hlavní žlab a síť bočních rýh. Ty se každé teplé období prodlužují a rozšiřují.
První záznamy o krajinné podivnosti pocházejí z druhé poloviny 20. století, tehdy šlo o nenápadnou jizvu ve svahu. Dnes má útvar délku přes kilometr a hloubku desítky metrů. Okraj se v teplých sezónách posouvá o metry, po přívalových deštích někdy rychleji.
Obrázek ukazuje, jak se „kráter“ rozšířil za poslední čtvrt století. Proces se navíc každý rok zrychluje.
Teprve systematická měření přinesla jasné vysvětlení jevu. Podloží v této části země tvoří permafrost, tedy dlouhodobě zmrzlá půda a hornina. Jak průměrná teplota zeměkoule stoupá, rozmrzají horní vrstvy v létě do větší hloubky. Podloží tak měkne, puká a voda, která do hloubky snadněji proniká, pomáhá rozpustit stále hlubší a hlubší vsrtvy ledu, čímž se proces urychluje. Rozmrzání permafrostu paradoxně urychlují i sněžné zimy, kdy zem částečně před opětovným promrzáním izoluje vrstva sněhu. Celý proces vede k erozi obrovských rozměrů.
V profilu stěn kráteru se střídají tmavé, šedé a rezavé pásy s tenkými světlými žilkami. Jde o jakési okno do historie planety - v jednotlivých pruzích jdou rozlišit větrná a prašná období od těch s vyšším podílem organické hmoty. Stáří spodních vrstev dosahuje desítek tisíc let. Na místě pravidelně pracují menší vědecké týmy. Měří posuvy rokle, instalují značky a čidla, odebírají vzorky pro laboratorní analýzy. Nejnebezpečnější období roku je jaro, kdy je celé podloží podmáčené a v pohybu. Podzim pak patří posledním měřením před tím, než udeří krutá sibiřská zima.
Největší pozornost přitahují samozřejmě organické nálezy ve stěnách. Objevují se kosti a zachovalé části tkání zvířat z doby ledové. Někdy jde o zuby a úlomky kostí, jindy o kompaktnější kusy s dochovanou srstí. V regionu se opakovaně nacházely i části mamutů, praturů, koní a sobů, nejcennější nález přímo z kráteru pak bylo slůně mamuta, které dostalo jména Yana. Podobně zachovalých exemplářů se zatím podařilo najít jen šest - pět v Rusku a jeden v Kanadě.
Nálezy je vždy nutné vyzvednout rychle, protože organická hmota se po rozmrznutí začíná rychle rozpadat. A zatímco historky o hostinách, kde by se podávalo mamutí maso, jsou jen zkazkami a pro lidi zůstávají pozůstatky nejedlými, zvířata tak vybíravá nejsou. Domorodé sibiřské národy krmily příležitostně své psy pradávným rozmraženým masem a na současných nálezech se našly stopy zubů moderních divokých zvířat.
Pozůstatky mamutího slůněte jsou 50 000 let staré, dostaly název Yana podle řeky, v jejíž nížině se kráter nachází
Jak již bylo řečeno, rozrůstání kráteru se neustále zrychluje. Odhalená stěna pohlcuje více sluneční energie než půdda ukrytá lesním porostem. Tání se zrychlí a svah se znovu drolí. Voda z puklin podmáčí suť a odnáší jemný materiál, čímž vznikne prostor pro další kolaps. V pásu severních šířek přibývá termokrasových jezírek, propadlin a rozvolněných břehů. Z rozmrzající půdy se uvolňuje uhlík uložený sem v organické hmotě po tisíce let. V některých místech prchá i zadržený metan, další plyn, jehož přítomnost v atmosféře zrychluje oteplení.
Na většině Sibiře jde o pomalé děje skryté pod vegetací. V Batagajce jsou viditelné v měřítku jedné sezóny, a proto se dají dobře dokumentovat. Zůstávají tak mementem změn, kterými naše planeta prochází.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
