Článek
Budoucí pirát se narodil někdy v 80. letech 18. století; přesné místo ale není známé. Tradičně se uvádí Gaskoňsko ve Francii, případně ostrov Saint-Domingue v Karibiku. Jisté je, že do oblasti delty řeky Mississippi přišel po roce 1800, kdy stoupala sláva New Orleans. Město bylo branou do tehdejší francouzské kolonie Louisiany a střediskem obchodu. Laffite se chtěl stát obchodníkem a zbohatnout, brzy ale pochopil, že podstatnou část zisku za zboží, jako byly jemné látky, cukr, káva, si vezmou státní úřady na clech. Uchýlil se proto k pašeráctví a zboží dopravoval na pevninu ilegáně.
Se svým starším bratrem Pierrem vybudoval Laffite síť skladů a úkrytů v lagunách poloostrova Baratárie jižně od New Orleans. Písčité kosy a bludiště mělkých kanálů poskytovaly ideální zázemí pro rychlé šalupy a brigy s mělkým ponorem. Na jeho podnikání nezměnilo nic, ani když francouzskou kolonii, která na mapách sahala až na sever do Kanady, prodal císař Napoleon Spojeným státzům americkým. Naopak, přibyl jeden velmi lukrativní obchodní artikl - Laffite začal kromě zboží pašovat i otroky z Afriky, což bylo oficiálně zakázané, na jižanských plantážích ale po nich byla nadále ohromná poptávka.
Operace se brzy rozběhla natolik, že jen pašeráctví bylo Laffitovi málo. Své lodi i posádky vyzbrojil a začal přepadat lodě jiných společností. Cíle si vybíral hlavně mezi plavidly z Jižní Ameriky, protože španělské impérium se v tu dobu hroutilo a hispánští obchodníci tak neměli řádné zastání. Kořist obratem prodával plantážníkům i městským kupcům. Dosahoval obrovských zisků a neváhal část z nich nasypat do kapes úředníků v New Orleans jako „odměnu“ za jejich liknavost.
Pohled na New Orleans v roce 1803. V dubnu toho roku město přešlo pod americkou navládu poté, co Napoleon prodal poslední velkou francouzskou kolonii v severní Americe svým spojencům. Město v té době mělo asi 10 000 obyvatel, z nichž polovinu tvořili otroci.
Úspěch však přitahuje pozornost. Rozsah nelegálních aktivit v deltě největší severoamerické řeky se rozšířil natolik, že se úřady rozhodly konat. V roce 1813 připravily na jednu z Laffitových band léčku, která ale nezafungovala a incident skončil jen zraněním důstojníka, který přepad vedl. V reakci na to louisianský guvernér William C. C. Claiborne vypsal na Laffitovu hlavu odměnu. Záhy se dočkal odpovědi: uražený Laffite nechal potají v New Orleans vyvěsit oznámení, že on nabízí částku desetkrát vyšší, pokud mu někdo osobně doručí samotného guvernéra.
Situace se zostřovala v celém regionu. V roce 1814 do Mexického zálivu dorazila britská flotila, která chtěla během tvz. „Války roku 1812“ zasadit Spojeným státům ránu dobytím New Orleans. Britové Laffitovi nabízeli peníze i amnestii výměnou za to, že je převede přes bažiny a bude je při obléhání zásobovat střelným prachem. Laffite se zachoval jako obchodník: obrátil se na Američany a pokusil se získat více. Nabídl generálu a budoucímu prezidentovi Andrewu Jacksonovi své dělostřelce, prach, výcvik v plavbě mělkými kanály i znalost pobřeží – výměnou za odpuštění „baratárských hříchů“. Jackson, který pragmatismus cenil víc než morální proklamace, souhlasil.
Válka roku 1812 je v Evropě často zastíněna souběžnými Napoleonskými válkami. Byl to první střet USA a Velké Británie od války o nezávislost. Britové, kteří se pokusili znovudobýt ztracenou kolonii, v roce 1814 dokonce vypálili Washinghton. Shořela tehdy budova Kongresu i Bílý dům.
Bitva o New Orleans 8. ledna 1815 se stala Laffitovou hodinou slávy. Jeho muži obsluhovali baterie, zásoby z Baratárie doplnily chudé muniční sklady a znalost terénu pomohla Američanům zpevnit obranu včas a tam, kde to Britové nečekali. Vítězství, ač přišlo v době, kdy byl už v Evropě podepsán mír, mělo pro Spojené státy ohromný symbolický význam. Laffite a jeho lidé získali oficiální milost a na čas i pověst dobrých amerických vlastenců.
Po válce se však staré návyky vrátily. Zisky z pašování a korzárství byly příliš lákavé. Tlak federálních úřadů na deltě sílil a Laffite se rozhodl přesunout základnu na západ. Roku 1817 zakotvil na ostrově Galveston u texaského pobřeží a založil osadu Campeche. Na ostrově předtím sídlil jiný francouzský korzár Louis-Michel Aury, kterého ale Laffite bezostyšně vyhnal.
Formálně fungoval jako korzár útočící na španělské lodě ve jménu latinskoamerických povstaleckých republik, reálně šlo o pokračování osvědčeného byznysu: přepad lodi, rychlý přesun kořisti do vnitrozemí a rozprodání. Galveston se brzy stal plnokrevným pirátským doupětem podobným slavné Tortuze v časech její největšího rozkvětu o více než sto let dříve.
Dnes je Galveston plnohodnotným moderním městem, ke své pirátské historii a k Jeanu Laffitovi se hlásí stejně jako New Orleans.
Americké federální námořnictvo však mezitím dostatečně zesílilo a začalo vymáhat vládu práva podél svého pobřeží. V roce 1821 začalo potírat i Laffitovy pirátské aktivity kolem Galvestonu. Jean ostrov opustil a vrátil se ke kočovnému životu kapitána bez domova, křižujícího mezi Kubou, Yucatánem a pobřežím Střední Ameriky. Ostrov se nicméně bez jeho vlivu rozvíjel dál a dnes je Galveston poměrně velkým městem se více než padesáti tisíci obyvateli.
Závěr Laffitova života se noří do mlhy. Jedna verze říká, že padl roku 1823 při střetu s nepřátelskou lodí u pobřeží Hondurasu. Jiná ho nechává dožít pod jiným jménem na americkém Středozápadě.
Kdybyste se dnes vydali v New Orleans čtvrtí French Quarter, jméno Laffite visí nad mnohými bary, vitrínami i soukromými muzei. Jeho příběh, kromě atraktivního marketingu, nabízí i připomínku pohnutých časů, které jižní pobřeží Spojených států prožilo, než bylo plně „dobyto“ a integrováno do americké společnosti.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
