Článek
V 18. století představovala plavba po moři nebezpečný podnik. Jedním z faktorů, který komplikoval navigaci lodí, bylo určení přesné zeměpisné délky. Zeměpisnou šířku, tedy vzdálenost od rovníku, bylo možné zjistit podle výšky Slunce, ale určení zeměpisné délky bylo dlouho neřešitelným problémem. Využít stejnou techniku díky rotaci zeměkoule využít nešlo, proto se tehdejší věda přikláněla k astronomickému řešení: měřit úhly mezi Měsícem a hvězdami a srovnávat je s tabulkami.
Po katastrofě britské eskadry u Scilly v roce 1707, kdy zahynulo přes 1 400 mužů, vypsal parlament tzv. Longitude Act – zákon, který sliboval odměnu až 20 000 liber tomu, kdo najde spolehlivou metodu pro určení zeměpisné délky na moři. Sám sir Isaac Newton pochyboval, že lze najít funkční a praktické řešení.
Chyba ve výpočtu polohy vedla v roce 1707 ke katastrofě, když britská flotila najela na skalnaté ostrůvky. Čtyři lodě se potopily a zemřelo 1400-2000 námořníků.
Tím, kdo s ním nakonec přišel, byl John Harrison, truhlář a samouk z hrabství Yorkshire. Vyráběl původně věžní hodiny ze dřeva a měl mimořádný cit pro mechaniku. Uvědomil si, že klíčem k určení zeměpisné délky je přesný čas: pokud by na palubě byly absolutně přesné hodiny sladěné s určitým poledníkem, šlo by porovnat rozdíl mezi tím, kdy hodinky ukazují poledne, a časem, kdy se slunce skutečně dostane na vrchol své dráhy. Na základě rozdílu těchto hodnot lze vypočítat, o kolik stupňů se loď posunula po zeměkouli. Každá hodina představuje 15° délky. Problémem zůstávalo sestrojení takových hodin.
Evoluce Harrisonova chronometru od modelu H1 až po H4, který už se doslova vešel do kapsy.
Harrison se pustil do vývoje hodin, které by zůstaly přesné i na rozbouřeném moři. Většina nejlepších hodin na souši totiž pracovala s kyvadlem, což pro mořeplavbu bylo samozřejmě nepoužitelné. Jeho první mechanické přístroje, označované H1 až H3, byly velké a složité, ale postupně odstraňovaly chyby způsobené třením a teplotní roztažností kovu, dalšími faktory, které hodiny na moři znepřesňovaly. Skutečný průlom znamenal model H4 – kapesní chronometr dokončený v roce 1759. Na rozdíl od předchozích konstrukcí už vypadal jako klasické náprsní hodinky a používal unikátní mechanismy, které zaručovaly jeho přesnost.
Vnitřek chronometru je nejen ukázkou špičkové řemeslné práce, ale i takřka uměleckým dílem.
V roce 1761 podnikl Harrisonův syn William s přístrojem H4 zkušební plavbu na Jamajku. Chronometr obstál: po více než osmi týdnech cesty se odchylka rovnala jen pět sekundám – chyba v délce přibližně 2 km. Navzdory mimořádnému úspěchu se vědecká komise zdráhala cenu vyplatit, protože přístroj pocházel od neškoleného řemeslníka a nikoliv z akademických kruhů. Harrison musel své hodiny znovu a znovu předvádět a zlepšovat. Teprve po zásahu samotného krále Jiřího III., který osobně ověřil jejich přesnost, získal Harrison roku 1773 většinu slíbené odměny. To už mu bylo osmdesát let.
John Harrison zemřel v roce 1776. Jeho hodiny H4 jsou dnes vystaveny v National Maritime Museum v Greenwichi, nedaleko nultého poledníku, se kterým jeho geniální vynález pracoval. Jeho chronometry se rychle rozšířily mezi námořníky a změnily způsob, jakým se podnikaly zámořské plavby. Vládám i námořním společnostem se rychle vyplácelo je zavádět - přestože zpočátku ceny chronometrů tvořily až třetinu ceny nové lodi. Umožnily ale přesné mapování oceánů, bezpečnější obchodní trasy a zachránily tisíce životů. A to zůstává jeho dědictvím dodnes.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
