Rusové vždy chtěli zbraněmi ohromovat. Dělo s největším kalibrem na světě vyrobili už roku 1586

A také země, jejíž vedení, bez ohledu na politické ukotvení, si vždy potrpělo na okázalé symboly moci.V ruské politické kultuře se od středověku pojí pocit vnějšího ohrožení se snahou vzbudit strach a respekt – a často i s potřebou dohnat a předehnat jiné velmoci, ať už šlo o Złatou hordu, Istanbul, Vídeň, nebo Washington. V takovém prostředí se zbraně stávají nejen prostředkem války, ale i propagandistickým nástrojem. Dokonalým symbolem tohoto étosu je i největší lité dělo: Car-puška.

Moskevský kanón byl odlit roku 1586 v dílně slavného puškaře Andreje Čochova. V době Ivana Hrozného a jeho nástupců tak z bronzu vznikl kus, který se do dějin zapsal především svým kalibrem – přibližně 890 milimetrů průměru hlavně. V okamžiku svého dokončení šlo o bezkonkurenčně největší kalibr na světě a dodnes patří mezi rekordmany; větší ráže se později objevily jen u několika experimentálních minometů a zkušebních zbraní.

Hlaveň dlouhá přes pět metrů a tělo o hmotnosti kolem devětatřiceti tun se staly víc než jen bojovým prostředkem – byly veřejným manifestem, že Moskva je stejná mocnost jako Konstantinopol, Varšava či Habsburské impérium. Paradoxem je, že není jisté, zda zbraň někdy skutečně vystřelila. Legendy mluví o výstřelu naslepo prachem, nikoli však o reálném použití projektilu. Dělo, které léta stálo vystavené před branami moskevského Kremlu, bylo později umístěno uvnitř areálu. Když za napoleonského vpádu lehla Moskva popelem, shořela i lafeta děla. V průběhu let se pak ztratily i původní projektily, obojí ale bylo nahrazeno.

Car-puška nebyla osamoceným „výstřelkem“ dějin. Už pozdní středověk miloval gigantická děla, tzv. bombardy. V Burgundsku se chlubili „Dulle Griet“, v anglickém Edinburghu je dodnes k vidění „Mons Meg“; oba kusy patřily mezi slavné obléhací děla válek 15. století. Jejich smysl byl dvojí: ničit hradby a spolu s nimi i morálku obránců. V osmanské říši se zase proslavily obří kusy včetně tzv. dardanelského kanónu ze 16. století, navazujícího na tradici obléhacích bombard, které roku 1453 prorazily hradby Konstantinopole. V habsburských zemích známe zase „Pumhart von Steyr“, štýrskou bombardu, vystavenou dnes ve Vídni.

S příchodem průmyslového věku se gigantismus děl neztratil, jen změnil podobu. Umožnil to především rozvoj železnice, díky které se mohly obří kusy dopravovat na bojiště. Británie v 19. století zkonstruovala Malletův minomet ráže 36 palců (přes 90 centimetrů), obří zbraň, která měla být použita během Krymské války. Logistické i inženýrské výzvy byly ale tak velké, že se kus nasazení nedočkal.

Na prahu 20. století se o velké kanóny pokoušeli především Němci, jejichž cílem bylo zničení francouzských pevností. Vrcholem jejich snahy byly především dva typy děl, která se v historické paměti často pletou - tzv. Velká berta, velká, ale nikoliv obří houfnice s kalibrem cca 40 cm, používaná od začátku války, a poté tzv. Pařížské dělo, obří kanon s délkou hlavně 21m. Pařížské dělo bylo nasazeno až v roce 1918 a používalo se k bombardování Paříže na vzdálenost několika desítek kilometrů. Právě Pařížské dělo stálo za smrti ústřední milostné dvojice Rollandovy novely Petr a Lucie.

Američané za druhé světové války postavili zkušební „Little David“  – určený původně k zničení německé Siegfriedovy linie a později k testům leteckých pum – a Němci opět vsadili na železniční, 80cm široký „Schwerer Gustav,“ vážící přes tisíc tun. Tenhle kolos dokázal srovnat se zemí pevnosti u Sevastopolu, avšak za cenu obrovské logistické zátěže. Z hlediska prestiže šlo o triumf; v době rozvíjející se flexibilní, rychlé války to byla slepá ulička.

Tím se vracíme opět na začátek. Sovětský svaz i dnešní Rusko opakovaně podléhají pokušení pokoušet se o tzv. zázračné zbraně, které mají změnit podobu války, ty ale většinou naráží na technické problémy a odčerpávají neúměrnou část vojenského rozpočtu. Do téhle vitríny patří jak kuriózní Lebeděnkovův „car-tank“ s obřími koly z doby První světové války, tak třeba novodobé přehlídkové projekty. Emblematickým příkladem je tank T-14 Armata: technicky ambiciózní, s bezosádkovou věží a pancéřovou kapslí posádky.

Na papíře je to skok kupředu, v praxi ale projekt naráží na vysokou cenu, nízkou spolehlivost a výrobní kapacity. Ukrajinské bojiště přitom ukazuje, že dominují především levnější a tedy početnější prostředky - ať už jde o drony či dnes už poněkud obstarožní, díky masovosti a univerzálnosti výroby ale dostupné tanky T-72. Armata se tak stala spíš symbolem možností i limitů ruského zbrojního průmyslu v éře sankcí a opotřebovací války.

Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!