Saudský princ chce působit jako vůdce Sunnitů. Jeho dědeček nechal Mekku srovnat se zemí

Když dnes saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán mluví o své zemi jako o přirozeném vůdci sunnitského islámu, opírá se o silný symbolický základ. Mekka a nedaleká Medína nejsou jen historickými městy – jsou duchovním centrem více než miliardy muslimů. Každý rok sem proudí miliony poutníků, aby vykonali pouť hadždž, jednu z pěti základních povinností islámu.

Tato náboženská autorita však není jen reliktem historie. Je výsledkem politického projektu, který začal před více než sto lety. A zároveň je spojena s paradoxem: právě režim, který si nárokuje ochranu nejposvátnějších míst islámu, nechal velkou část jejich historického dědictví nenávratně zmizet.

Základy dnešní Saúdské Arábie položil muž jménem Abd al-Azíz ibn Saúd, dědeček současného korunního prince. Na počátku 20. století vedl sérii vojenských tažení, během nichž sjednotil rozdrobený Arabský poloostrov pod svou vládou.

Jeho úspěch nebyl jen vojenský. Opíral se o ideologii wahhábismu – přísné reformní interpretace sunnitského islámu, která vznikla už v 18. století ve spojenectví mezi rodem Saúdů a náboženským učencem Muhammadem ibn Abd al-Wahhábem. Tento směr zdůrazňuje návrat k „čistému“ islámu prvních generací a odmítá pozdější tradice jako odchylky či dokonce modloslužbu.

Když Ibn Saúd v roce 1925 dobyl Mekku, nešlo jen o politické vítězství. Získal kontrolu nad nejposvátnějším místem islámu – a tím i obrovský symbolický kapitál. O několik let později, v roce 1932, vyhlásil vznik Saúdské Arábie.

S wahhábistickou ideologií však přišel i radikální přístup k historickému dědictví. Pro její stoupence představovaly hrobky, svatyně a historické stavby spojené s Prorokem či jeho druhy potenciální nebezpečí – mohly vést k uctívání lidí místo Boha.

Výsledkem byla rozsáhlá vlna demolice. V Mekce i Medíně zmizely desítky, podle některých odhadů stovky historických míst. Mezi nimi byly domy, kde měl podle tradice žít prorok Muhammad, hroby jeho příbuzných i starověké mešity.

Jedním z nejčastěji zmiňovaných příkladů je údajný rodný dům proroka Muhammada v Mekce, na jehož místě dnes stojí knihovna. V Medíně pak byly zničeny historické hřbitovy a náhrobky významných osobností raného islámu.

Tato politika nebyla jednorázovou událostí. Pokračovala po celé 20. století a v určité míře pokračuje dodnes, i když dnes je častěji maskována jako „modernizace“ a rozšiřování infrastruktury pro poutníky.

Současná Mekka je městem kontrastů. Vedle posvátné mešity Masdžid al-Harám vyrůstají luxusní hotely, nákupní centra a mrakodrapy. Dominantou panoramatu se stala hodinová věž Abraj Al-Bait, jeden z nejvyšších komplexů budov na světě.

Oficiálně jde o nutnou reakci na rostoucí počet poutníků. Hadždž dnes absolvují miliony lidí ročně a infrastruktura musí jejich nápor zvládnout. Kritici však upozorňují, že modernizace často přichází na úkor historického dědictví.

Zatímco jiné civilizace pečlivě chrání své památky, v Mekce a Medíně mizí i ta místa, která by mohla být považována za „islámské archeologické poklady“. Paradoxně tak vzniká město, které je nábožensky jedno z nejvýznamnějších na světě, ale historicky stále chudší.

S kontrolou nad svatými městy přichází i politické ambice. Saúdská Arábie se dlouhodobě prezentuje jako ochránce sunnitského islámu, což jí dává významnou roli v geopolitice Blízkého východu.

Korunní princ Mohammed bin Salmán se snaží tuto roli posílit. Na jedné straně prosazuje reformy, které mají zemi otevřít světu – omezení pravomocí náboženské policie, větší prostor pro ženy nebo rozvoj turismu. Na straně druhé však zůstává pevně zakotven v tradici, která legitimizuje moc rodu Saúdů právě skrze náboženství.

Tento dvojí přístup má jasný cíl: modernizovat ekonomiku, aniž by došlo ke ztrátě náboženské autority. A právě kontrola nad Mekkou a Medínou je v tomto ohledu klíčová.

Ničení historických památek však nezůstalo bez odezvy. Mnozí muslimové – včetně sunnitů – kritizují Saúdskou Arábii za to, že ničí vlastní dědictví islámu.

Zvlášť silná je kritika ze strany šíitů, kteří mají k uctívání hrobek a svatých míst mnohem pozitivnější vztah. Pro ně je wahhábistický přístup nejen radikální, ale i urážlivý.

Zároveň se ozývají i hlasy historiků a archeologů, kteří upozorňují, že ztráta těchto památek znamená nenahraditelnou škodu pro poznání raných dějin islámu. Mnohá místa byla zničena dříve, než mohla být vůbec systematicky prozkoumána.

Korunní princ Mohammed bin Salmán dnes stojí před dilematem: jak skloubit ambici být vůdcem sunnitského světa s tlakem na modernizaci a rostoucí kritikou zvenčí i zevnitř muslimské komunity.

Příběh Mekky v posledních sto letech je příběhem napětí mezi vírou, politikou a modernitou. Saúdská královská rodina získala obrovskou moc díky kontrole nad nejposvátnějšími místy islámu. Zároveň však její ideologie vedla k tomu, že velká část historického dědictví byla zničena.

Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!