Článek
Příběh začíná kolem roku 1511, kdy loď směřující z Panamy na Hispaniolu ztroskotala u pobřeží Jamajky. Přeživší, kterých nebylo ani dvacet, postavili provizorní vor, se kterým se chtěli dostat na Kubu, kde doufali, že narazí na jiné Španěly.
Mořské proudění je ale hznalo druhým směrem, až nakonec po dvouz týdnech skončili na pobřeží džunglí zarostlého poloostrova Yucatán. V tu chvíli už námořníků byla stova polovina. Záhy byli zajati místními obyvateli, kteří patřili k vyspělé civilizaci Mayů.
Mayové neměli jen náčelníky, ale dokonce krále, nežili jen ve vesnicích, ale budovali rozsáhlá města a vznosné chrámy. Součástí jejich kultury bylo i přinášení lidských obětí bohům - a tento osud potkal i většinu Guerrerových společníků. Zbylí upadli do krutého otroctví, až nakonec zůstali jen dva -Gonzalo Guerrero a jeho druh Jerónimo de Aguilar.
Jejich cesty se ale brzy rozešly.
Aguilar, hluboce věřící muž, si uchoval svou španělskou identitu a čekal na návrat mezi své. Guerrero naproti tomu postupně přijal nový svět kolem sebe. Naučil se jazyk, zvyky i způsob života Mayů.
Zlaté období mayské civilizace sice už v 16. století skončilo, Mayové však stále žili ve městech, která byla spojena volným spojenectvím a kulturní blízkostí.
Přijetí mezi Maye
Z otroka se Gonzalo Guerrero postupně vypracoval na respektovaného člena společnosti. Vynikl jako schopný válečník a stratég, což mu otevřelo dveře do vyšších vrstev mayské společnosti. Podle kronik se stal vojenským velitelem a rádcem místního vládce.
Zásadní zlom ale přišel ve chvíli, kdy se oženil s mayskou šlechtičnou, často označovanou jako princezna Zazil Há. Tento sňatek nebyl jen osobní – měl i symbolický význam. Guerrero se tím definitivně začlenil do domorodé společnosti.
Jejich manželství přineslo tři děti, které jsou označovány za první mestie v oblasti – lidi smíšeného evropského a amerického původu. Právě proto je Guerrero někdy nazýván „otcem mesticů“, symbolem kulturního propojení dvou světů.vPodle dobových svědectví si Guerrero nechal potetovat tělo a nosil tradiční ozdoby, čímž se od evropských zvyklostí ještě více vzdálil.
Skica symbolicky zobrazující přeměnu Guerrera ze španělského konkiskadora, který přišel do Karibiku hledat slávu a bohatství, do „Nacoma,“ což byl titul vůdce válečníků.
Setkání se starým světem
V roce 1519 dorazil na Yucatán slavný conquistador Hernán Cortés, který se chystal dobýt říši Aztéků na severozápadě. Brzy se dozvěděl o dvou Španělech, kteří mezi Mayi přežívají. Vyslal k nim dopisy s výzvou, aby se k němu připojili.
Jerónimo de Aguilar nabídku přijal. Podařilo se mu potají utéci, ukrást kánoi a doplout s ní ke kotvící Cortésově lodi. Když se posadka divila, kde je Guerrero, de Aguilar jim prozradil, že se ho snažil přesvědčit, ale že jeho druh přátelsky, ale důrazně odmítal nabídku přijmout. Odkazoval se na „své tři nádherné děti,“ na své povinnosti a závazky novému pánovi, i na tetování a náušnice, které by z něj v křesťanské společnosti udělaly navždy vyvrhela.
Než de Aguillara vyhnala z domu Guerrerova manželka, protože „už nechce poslouchat ten odporný jazyk bělochů,“ slíbil bývalý konkiskador svému druhovi, že bude navždy přítelem Španělů - slib, který jak se mělo ukázat později, nesplnil.
Jerónimo de Aguilar se připojil ke Cortésově tažení a jako tlumočník sehrál důležitou roli při dobytí říše Aztéků. Usadil se v dnešním Mexico City, kde mu Koruna postavila dům. Byla mu též udělena dvě panství s domorodými nevolníky. Zemřel bezdětný a v jeho domě následně vznikla první tiskárna na americkém kontinetu.
Hernán Cortéz při vyjednávání v hlavním městě Aztéků. Po boku má svou otrokyni, konkubínu a tlumočnici „doňu“ La Malinche. Než se naučila španělsky, aby mohla Cortézovi tlumočit z jazyka Aztéků přímo, musel její slova tlumočit Jerónimo de Aguilar.
Boj proti vlastním
Svým rozhodnutím se Gonzalo Guerrero stal jedinečnou postavou v dějinách kolonizace. Nejenže opustil evropskou identitu, ale aktivně se postavil proti ní. Když totiž po pádu Aztéků začali Španělé pronikat na jih, mimo jiné na území mayských městských států, svými zkušenostmi pomohl zmařit hned několik dobyvačných výprav.
Když v roce 1527 připlula do města Chectumal loď Francisca de Montejo, který měl v plánu ho dobýt, byl Guerrero součástí jednání. Španělé ho opět lákali na svou stranu, slibovali mu pardon i bohatství. Guerrero předstíral dobrou vůli i přátelství, ale jen získával čas. Domorodí průvodci totiž mezitím posily Španělů, které k městu mířily pěšky, vedli oklikami a slepými cestami, až je nakonec ponechali napospas husté džungli. De Montejovi mezitím došla trpělivost a od města odplul bez úspěchu.
Předpokládá se, že Guererro stál i za odporem vůči výpravě Alonsa de Avila. Tomu se i přes odpor Mayů, kteří na jeho muže útočili ze zálohy, podažilo dosáhnout Chectumalu a tamních zlatých dolů. Město ale našli opuštěné - Mayové věděli, že v otevřeném boji nemají proti Španělům šanci. De Avila musel nakonec díky nedostatku potravin město opustit a pokračovat v tažení dál na východ. Později napsal dopis španělskému králi, že se od zajatců dozvěděl, že Guerrero má být po smrti - měla ho skolit nemoc.
Pedro de Alvarado proslul i mezi konkistadory mimořádnou krutostí a hrabivostí. Byl klíčovým pobočníkem Hernána Cortéze při dobývání říše Aztéků, později pod španělskou vládu dostal zbytek střední Ameriky.
Smrt
V roce 1536 vytáhl na tažení na jih slavný konkistador Pedro de Alvarado. Přestože měl být podle Španělů Guerrero mrtvý, zvěsti o vousatém válečníkovi nadále kolovaly celým Yuacatánem. De Alvarado proto vydal rozkaz, že pokud na něj jeho muži narazí, mají ho zajmout živého.
Když pak v srpnu Španělé dobyli opevněný tábor domorodců v údolí řeky Úlua v dnešním Hondurasu, nalezli v křoví mrtvolu vousatého muže. Byl to Guerrero, který místním připlul na pomoc „v čele padesáti kánoí.“ V boji ho nejprve zasáhla šipka z kuše, aby následně utržil smrtelnou ránu z muškety.
Jeho příběh se dochoval především díky kronikám, mimo jiné i od Bernal Díaz del Castillo, který popisoval dobytí Mexika. Přestože Díaz byl Španěl, Guerrera vykresluje s jistým respektem – jako muže, který se vědomě rozhodl pro jiný život. Odpor Mayů trval dál i bez Guerrera. Jejich bojovnost i špatná přístupnost regionu bránila Španělům ho efektivně ovládnout.
Chectumalu, která ležela na pobřeží, se jim podařilo trvale ovládnout až na konci 17. století. Zbytek poloostrova pak zůstával neklidným až do rozpadu španělského impéria v 19. století. Mayům se díky tomu podařilo uchovat si svou kulturu i jazyky, kterými dnes v Mexiku a Guatemale mluví přes 10 milionů lidí.
Jedna z mnoha Guerrerových soch, které byly v moderní době vztyčeny. Jeho příběh zapadá do moderních snah o znovunalezení předkolumbijských identit v hispánské Americe.
Mezi mýtem a realitou
Dnes je Gonzalo Guerrero v Mexiku a dalších částech Latinské Ameriky populární postavou. Jeho příběh bývá interpretován různě – jako důkaz možnosti soužití kultur, ale i jako příklad odporu proti evropské kolonizaci. Je ale důležité si uvědomit, že jeho osud nebyl typický. Většina konkvistadorů zůstávala pevně ukotvena ve své evropské identitě a usilovala o nadvládu nad domorodými obyvateli.
Historici také upozorňují, že některé detaily jeho života mohou být zkreslené nebo idealizované. Přesto jádro příběhu – trosečník, který se stal součástí jiného světa – je dobře doložené.
Guerrerův příbeh je nejen zajímavým vyprávěním, historickou kuriozitou. Může nás vést i k zajímavým otázkám. Co tvoří naši osobní identitu? Do jaké míry jsme schopni změnit své hodnoty a příslušnost? A co by se muselo stát, abychom se postavili proti vlastní kultuře?
Gonzalo Guerrero byl z pohledu Evropanů byl zrádcem. Z pohledu Mayů spojencem. A z pohledu dnešního světa? Možná mostem mezi dvěma civilizacemi.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
