Vyhnaný český princ se stal dobrodruhem a pirátem. Karibské moře se mu stalo osudným

Byla podzimní listopadová neděle a na pražském Pohořelci panoval šílený zmatek. Skrz městské brány proudily houfy prchajících vojáků, kteří právě utržili porážku v bitvě na Bílé hoře. Mez nimi projížděl i kočár krále Fridricha Falckého, který se chtěl původně k vojsku před bitvou připojit, ale dorazil pozdě. Čeští šlechtici prosili krále na kolenou, aby začal organizovat obranu města, ale ten je odmítl. Praha byla pro něj ztracená a nyní se pokoušel zachránit, co jen šlo. Především svojí rodinu.

Českou královnou a Fridrichovou manželkou byla Alžběta, dcera anglického krále. Právě ona byla hlavním důvodem, proč si čeští stavové Fridricha zvolili za svého panovníka. Doufali, že mocný anglický vladař, panující nejsilnější protestantské zemi v Evropě, svému zeti pomůže s udržením českého trůnu. Bohužel doufali marně, Anglie se ve válce kromě symbolické pomoci angažovat nechtěla. Politika stranou, český královský pár se podle všeho upřímně miloval a Alžběta, ač jí bylo teprve 24 let, porodila Fridrichovi v době osudové bitvy už čtyři potomky a byla v očekávání dalšího.

Králi ji s nepočetným doprovodem poslal směrem do Německa, zatímco sám hodlal pokračovat v boji o český trůn ze slezské Vratislavi. Královský dvůr se svým útěkem natolik spěchal, že na Pražském hradě zapomněli i ročního prince Ruprechta, kterého na poslední chvíli do odjíždějícího kočáru vhodil komoří Kryštof z Donína.

Habsburský císař nad svým protivníkem i jeho rodinou vyhlásil říšský interdikt, zakazující poddaným říše jim poskytnout přístřeší. Zoufalá královna nakonec našla útočiště v severoněmeckém Braniborsku, kde se ji za dramatických okolností narodil syn Mořic. Ten se tak sice nenarodil na českém území jako jeho o rok starší bratr Rupert, kterému Mořic byl většinu svého života věrným pobočníkem, přesto se oba nechávali celý život titulovat jako čeští princové.

Mořicův otec svůj boj s Habsburky nakonec prohrál a přišel nejen o celé České království, ale i o svou rodnou Falc. S rodinou, která se postupně rozrostla až na třináct potomků, našel útočiště v nizozemském Haagu, kde žil relativně v ústraní. Přesto zůstával pro mnoho českých protestantům symbolem naděje na zvrat pobělohorských poměrů. Útočiště u bývalé královské rodiny nalezl na čas i třeba Jan Amos Komenský.

Po otcově smrti v roce 1632 se bratři Rupert i Mořic začali věnovat vojenskému řemeslu a zapojili se do chaotických zápasů probíhající Třicetileté války. Zlom nastal, když byl starší Rupert zajat císařskými silami, zatímco se pokoušel v čele vojska získat zpět rodová území. A přestože si prý „zajetí“ v Linci užíval hraním tenisu a lovem, nakonec souhlasil s tím, že bude propuštěn, pokud slíbí , že proti císaři již nepozdvihne meč. Když se znovu shledal se svým věrným mladším bratrem, oba nasedli na loď a odjeli do Anglie, nechávajíce rozbouřený evropský kontinent za sebou.

Anglie se pro oba české prince stala novým domovem, ale rozhodně ne klidným. Král Karel I., jejich strýc, se ocitl v prudkém sporu s anglickým parlamentem, což brzy přerostlo v krvavou občanskou válku. A Rupert i Mořic se rozhodli strýci v boji pomoci. Rupert se stal vrchním velitelem jezdeckých oddílů a proslul svou odvahou i nesmírnou prudkostí v boji. V době, kdy jezdectvo v bitvách většinou jen střílelo z pistolí a následně zase ujíždělo do bezpečí, se Rupert vrhal s mečem na nepřítele ve stylu středověkých rytířů.

V očích králových stoupenců byl hrdinou, pro stoupence parlamentu se však stal symbolem „královské zvůle“ a dekandence. Do bitev ho doprovázel jeho pudl Boy, kterého dostal jako dárek během rakouského věznění. Nepřátelé věřili, že Boy je zplozenec ďábla a že jeho kouzla stojí za princovými vítězstvími. V roce 1644 ale Pudl padl v bitvě u Marston Moor.

Mořic zase zpočátku působil ve stínu svého staršího bratra, ale rychle se ukázalo, že je neméně odvážný. Stal se velitelem samostatných armádních sborů a účastnil se obléhání i bitev po celé Anglii. Oba bratři si získali pověst neohrožených bojovníků, kteří však někdy více spoléhali na odvahu než na promyšlenou strategii.

Štěstěna se ale od královské strany začala obracet, roli v tom sehrála i schopnost Karla I. vyrábět ze spojenců zaryté nepřátele. I princové nakrátko skončili v jeho nemilosti, když jejich porážky král přičítal intrikování s protivníkem. Parlamentní vojska Olivera Cromwella byla disciplinovanější a lépe vyzbrojená a král Karel byl nakonec zajat, souzen a popraven vlastním lidem. Oba bratři, ač stateční, se stali symbolem marného odporu.

Princové se postavili do čela toho, co zbylo z královské flotily, a rozhodli se odplout do Karibiku. Zde chtěli nadále bojovat proti lodím parlamentu, ale pořádali i nájezdy na državy nenáviděných španělských Habsburků. Z kdysi královských princů se stali dobrodruzi a piráti, kteří podnikali odvážné nájezdy na obchodní lodě a kolonie. Rupert měl jednou zabránit vzpouře námořníků tím, že uchopil jejich vůdce a hodil ho přes palubu, načež se zbytek kverulantů uklidnil.

Přestože se princům relativně dařilo, nakonec je zradilo rozbouřené moře. Roku 1652 se Mořicova loď dostala do prudké bouře poblíž ostrova Dominika. Tehdy Rupert viděl svého věrného bratra naposledy. Jeho loď zmizela ve vlnách a všichni na palubě utonuli. A tak český princ Mořic, který celý život strávil v cizích válkách, našel smrt v hlubinách Karibiku.

Rupert svého bratra přežil o několik desetiletí. Po smrti Mořice se stáhl z Karibiku zpět do Evropy a posléze i do obnovené Anglie, kde po obnovení monarchie stanul po boku Karla II., syna popraveného krále. Rupert se stal admirálem a guvernérem, sloužil v řadě válek proti Nizozemí a dokázal si získat respekt jako schopný stratég i diplomat. Věnoval se vědě i podpoře umění i vědě, organizoval kolonizaci Kanady. Nikdy se neoženil, ale udržoval poměry s dvorními dámami i s herečkami. Rupert zemřel roku 1682 v Londýně. Jeho životní cesta, lemovaná válkami a námořními výpravami, se uzavřela daleko od Pražského hradu, odkud kdysi v dětství prchal s rodinou po Bílé hoře.

Dva čeští princové, Rupert a Mořic, se tak stali postavami evropských dějin – nikoli jako vladaři, ale jako bojovníci a dobrodruzi, jejichž osud navždy svázalo moře i válka.

Zdroje: