Vůdcové opozice i blízcí příbuzní. Kdo byli milenci českých královen?

Jeden z nejznámějších příběhů spojuje královnu-vdovu Kunhutu, manželku Přemysla Otakara II., a šlechtice Záviše z Falkenštejna. Po králově smrti se stal nejen jejím ochráncem, ale i životní láskou. Záviš byl mužem urozeným, vzdělaným a ambiciózním, a jejich vztah se brzy stal veřejným tajemstvím. Když si česká šlechta vymohla návrat mladičkého krále Václava II. z braniborského zajetí, vymohla si brzy Kunhuta od svého syna svolení s nerovným sňatkem. Mladý král si brzy otčíma zamiloval a učnil ho sdvým hlavním rádcem. A škodní nebyli ani Závišovi příbuzní z mocného rodu Vítkovců.

Po brzké Kunhutině smrti ale Záviš brzy ztratil i královu přízeň. Když na několik měsíců odjel do Uher, aby si vzal za novou manželku sestru samotného uherského krále, zorganizovala Václavova manželka Guta jeho pád. Záviš byl zatčen, když se přijel účastnit křtin králova prvorozeného syna Václava, a záhy byl nechvalně popraven pod hradbami Hluboké nad Vltavou. Závišova a Kunhutina syna Ješka, svého polorodého bratra, pak Václav II. svěřil na výchovu Řádu německých rytířů.

Další silný šlechtic, který získal srdce královny-vdovy, byl Jindřich z Lipé. Jeho partnerkou se stala Eliška Rejčka, původně mladičká manželka Václava II., a krátce také Habsburka Rudolfa I., který zemřel pouhý rok po svatbě. Eliška tak ovdověla dvakrát během několika let a politické boje ji zanechaly osamělou a zklamanou. Když se v jejím životě objevil Jindřich, zkušený vojevůdce a vůdce moravské šlechty, našla v něm nejen ochranu, ale i muže, kterého si mohla skutečně zamilovat.

Pár nejprve sídlil v severovýchodních Čechách, kde Eliška jako královna-vdova držela Hradec Králové a Jindřich zase Českou Lípu nebo také dnešní saskou Žitavu. Po nástupu Jana Lucemburského na trůn ale pár majetky rozprodal a přesunul svůj dvůr do Brna. Zde se především Rejča stala významnou mecenáškou tamního kulturního života. Jejich vztah byl veřejným tajemstvím - a také trochu provokací. Jindřich byl totiž ženatý a manželku Scholastiku nikdy oficiálně neopustil. Přesto, když se čas obou milenců nachýlil, nechali se pohřbít na Starém Brně do hrobu vedle sebe.

Po smrti Václava IV. se jeho vdova Žofie Bavorská ocitla v těžké situaci. Zemí otřásaly začínající husitské bouře a královna musela záhy z Prahy pod rouškou tmy uprchnout. Uchýlila se na hrad Králův Dvůr u Berouna a do dějin vstoupila pověst o jejím vztahu se švagrem – císařem Zikmundem Lucemburským, který do země vtáhnul s vojskem, aby získal dědictví po bratrovi. Vztah nebyl oficiálně potvrzen, ale soudobé kroniky naznačují, že mezi nimi panovalo víc než jen rodinné pouto. Pokud tomu tak bylo, šlo o spojení skandální, ale zároveň logické – Žofie potřebovala ochránce, Zikmund zas upevnění své moci v Čechách. Je ale dost dobře možné, že vše jsou jen pomluvy a jediné, k čemu Zikmund svou švagrovou zneužíval, byly levné půjčky, které až do její smrti nesplácel.

Příběh z habsburského dvora 18. století působí na první pohled jako ze sentimentálního románu. Mladá princezna Izabela Parmská byla provdána za rakouského arcivévodu Josefa, pozdějšího císaře Josefa II. Sňatek měl posílit dynastické vazby, ale Izabela v něm našla spíše povinnost než štěstí. Josef se do své krásné a vzdělané manželky hluboce zamiloval, jenže ona jeho city neopětovala – místo toho se její srdce obrátilo zcela nečekaným směrem.

Izabela si vytvořila intenzivní pouto se svou švagrovou, arcivévodkyní Marií Kristinou, oblíbenou dcerou císařovny Marie Terezie. Dochované dopisy mezi nimi ukazují až překvapivou míru intimity: plné byly vyznání něhy, lásky a touhy po blízkosti. Historici se dodnes přou, zda šlo o hluboké přátelství přibarvené tehdejšími literárními konvencemi, nebo o skutečně romantický vztah. Jisté však je, že Izabela se vedle Marie Kristiny cítila šťastnější než po boku manžela.

Tragický osud vše ukončil – Izabela v pouhých 22 letech zemřela na neštovice, krátce po narození druhého dítěte. Josef II. její smrt nesl zdrceně a přestože se brzy znovu oženil, k nové manželce už citové pouto nebyl schopen navázat. Dopisy, které po sobě Izabela a Marie Kristina zanechaly, však zůstávají jedním z nejvýraznějších svědectví o tom, že i na přísně hlídaném vídeňském dvoře mohly vznikat vztahy, jež bouraly společenské i rodinné hranice.

Alžběta Bavorská, proslulá císařovna Sisi, se ve Vídni nikdy necítila doma. Dvorský protokol ji svazoval, manželství s chladným Františkem Josefem ji dusilo a její povaha toužila po volnosti. Útočiště našla v Uhrách, kde si ji lid rychle zamiloval a kde se cítila mnohem svobodněji než u vídeňského dvora.

Právě tam vstoupil do jejího života hrabě Gyula Andrássy – charismatický šlechtic, bývalý revolucionář a pozdější ministerský předseda. Stal se jejím nejbližším rádcem i partnerem při vyjednávání rakousko-uherského vyrovnání. Současníci si však povídali, že jejich pouto bylo víc než jen politické – že mezi Sisi a Andrássym planula skutečná vášeň.

Drby o jejich vztahu kolovaly po celé monarchii. Někteří tvrdili, že byli milenci, jiní mluvili jen o duchovním spříznění. Dokonce se šeptalo, že Andrássy mohl být otcem Sisiininy nejmladší dcery. Jediné důkazy, které o vztahu zbývají, je několik milostných dopisů, které Andrássy císařovně poslal. Zda mu ale vůbec císařovna v podobném duchu odpovídala, to už se nejspíš nedozvíme.