Článek
Jenže právě tato okázalost se stala jedním z důvodů, proč jeho režim nakonec smetla revoluce.
Syn tvrdého muže
Abychom pochopili posledního šáha, je dobré začít u jeho otce. Rezá Šáh Pahlaví byl muž z úplně jiného těsta. Pocházel z chudých poměrů, vypracoval se v armádě, a nakonec se chopil nejvyšší moci ve státě. Vládl tvrdě, nekompromisně a s jasnou představou: udělat z Íránu moderní stát. Budoval infrastrukturu, omezoval vliv duchovenstva a snažil se zemi centralizovat. Byl to typ vládce, který si respekt vynutil silou.
Réza Šáh (vlevo) se vypracoval z podkoního na vládce Persie. Zahájil tvrdý proces modernizace, který měl zemi posunout kupředu. A tvrdý byl i na svého syna (vpravo), který ho měl brzy v čele země nahradit.
Jeho syn oproti tomu vyrůstal v úplně jiném světě. Mohammad Reza Pahlavi dostal západní vzdělání, byl spíše introvertní a dlouho působil nejistě. Když v roce 1941 Britové spolu se Sověty jeho otce sesadili, aby ve válce proti nacistickému Německu mohli použít strategickou polohu i zdroje Íránu, byl jeho dvacetiletý nástupce považován spíš za loutku než za skutečného vládce.
Zlom přišel až o dekádu později.
Mocný vládce, nebo sluha Západu?
V roce 1953 se odehrála jedna z klíčových epizod moderních dějin Blízkého východu. Demokraticky zvolený premiér Íránu Mohammad Mosaddegh se pokusil znárodnit ropný průmysl, čímž narazil na zájmy Spojeného království i USA.
Následoval státní převrat organizovaný západními tajnými službami, který Mosaddegha svrhl a šáhovi otevřel cestu k absolutní moci. Od té chvíle byl Mohammad Reza Pahlavi pevně spojen se Západem – a zároveň stále více odtržený od vlastního obyvatelstva.
Vojáci v kostýmech starověkých Peršanů během vojenské přehlídky. Narozdíl od běžných Íránců byla starověká minulost pro šáha důležitější než více než tisíciletá historie spjatá s islámem.
Šáh měl zvláštní kombinací vlastností. Na jedné straně uzavřený, opatrný muž, který často pochyboval o sobě i o svém okolí a který se neustále obával spiknutí. Na druhé straně byl panovníkem s obrovskými ambicemi, který chtěl být vnímán jako „král králů“. Fascinovala ho starověká Persie a tehdejší vládnoucí dynastie. Jeho největším vzorem pak byl Kýros Veliký, na kterého se snažil symbolicky navázat a prezentovat svou vládu jako pokračování tisícileté tradice.
Zároveň měl silnou nedůvěru k islámu. Náboženské autority vnímal jako překážku modernizace – a to i v zemi, kde náboženství hrálo zásadní roli v každodenním životě.
Ropné bohatství a život jako z pohádky
Díky ropnému bohatství zažil Írán v 60. a 70. letech obrovský ekonomický růst. Šáh spustil program známý jako „Bílá revoluce“ – reformy, které měly modernizovat zemi. Budovaly se silnice, školy, průmysl, rozvíjelo se zdravotnictví a ženy získávaly nová práva.
Na papíře to vypadalo jako úspěch. Ve velkých městech skutečně vznikala moderní společnost. Jenže tento pokrok měl svou odvrácenou stranu – rychlé změny rozvracely tradiční struktury a prohlubovaly rozdíly mezi bohatými a chudými.
Zároveň se čím dál víc měnil i život na královském dvoře.
Šáh připaluje cigaretu své ženě, královně Soraye. Stejně jako jeho otec byl zastáncem nekompromisní modernizace země, včetně prosazování ženských práv.
Nejznámější ukázkou šáhovy okázalosti byla slavnost v roce 1971 u ruin starověkého paláce Persepolis, kam sezval světovou smetánku - amerického prezidenta, celebrity a další. Událost měla připomenout 2500 let perské monarchie – a zároveň ohromit svět. Do pouště byly přivezeny luxusní stany, které připomínaly paláce. Jídlo připravovali francouzští kuchaři, suroviny se dovážely letecky z Evropy a hosté popíjeli nejdražší vína.
A nebyl to ojedinělý exces. Na dvůr se běžně vozily delikatesy z Paříže, šperky a zlato byly samozřejmostí a šáhova rodina žila v přepychu, který ostře kontrastoval s realitou běžných Íránců. Soukromá letadla, vily a paláce, moderní automobily a do toho neustálé zdůrazňování zaostalosti a tmářství silně tradičního venkova.
ShahanshahiIran2500YearsGuest16m
Koalice nespokojených
Proti šáhovi se postupně postavila neobvykle široká koalice. Ve městech sílili liberálové, kteří požadovali svobodu slova a politické reformy. Levicové skupiny a marxisté kritizovali nerovnost a závislost na Západu. A na venkově rostl vliv náboženských autorit, které odmítaly modernizační zásahy do tradičního života.
Fotka z roku 1963, když šly Íránky poprvé k volbám. Fotky odhalených žen v západních šatech ostře kontrastují s těmi pořízenými za isslámské republiky, právo volit ale kupodivu ženám v Íránu zůstalo dodnes.
Významným symbolem odporu se stal duchovní Rúholláh Chomejní, který šáha kritizoval z exilu a postupně sjednocoval opozici. Režim odpovídal represí. Tajná policie SAVAK zatýkala, mučila a umlčovala odpůrce. Její praktiky byly natolik kruté, že i po půl století se Šáhův režim v očích mnoha Íránců vyrovná krutosti ájatolláhů.
Pád, který přišel rychle
Na konci 70. let se systém začal hroutit. Ekonomické problémy, inflace a rostoucí nespokojenost vedly k masovým protestům. Demonstrace sílily a režim ztrácel kontrolu. Šáh se pokusil na poslední chvíli svou vládu demokratizovat a do vysokých pozic jmenoval zástupce liberálních disidentů, bylo ale už pozdě.
Společnost si žádala více a ulice Teheránu zaplavovalo násilí. Těžce nemocný šáh se uchýlil do soukromí svého paláce a ani na naléhání svých generálů nevydal rozkaz k použití síly. Ozbrojené složky režimu, ač vybavené nejmodernějším západním arzenálem, přestaly klást odpor a postupně se rozpadly. V lednu 1979 šáh ze země uprchl. Formálně šlo o „dočasný odjezd“, ve skutečnosti už se nikdy nevrátil. S jeho odchodem skončila i tisíciletá tradice perské monarchie.
Do Íránu se několik týdnů poté triumfálně vrátil Rúholláh Chomejní a postupně převzal moc. Široká koalice, která svrhla šáha, se rychle rozpadla – islamistům v čele s duchovními se podařilo ostatní politické proudy potlačit a vyhlásit islámskou republiku, jejíž režim vládne dodnes.
Chomenejího při cestě z letiště vítaly v ulicích Teheránu prokazatelně miliony lidí. Duchovní, populární svého času i na západě, zpočátku slibobal spolupráci s umírněnými frakcemi.
Vyhnanství a smrt
Šáh prožil poslední léta svého života v exilu, bojujíc s leukémií. Většina států, včetně jeho spojenců z Velké Británie, ho odmítla vpustit na své území. Ani americký prezident Jimmy Carter dlouho nechtěl bývalému panovníkovi umožnit léčbu v USA, aby si ještě více neznepřátelil nový režim v Teheránu. Nakonec po naléhání svolil, což vedlo k eskalaci napětí a známému útoku davu na americkou ambasádu. Šáh nakonec se zbytky svého doprovodu odcestoval do Egypta, kde mu nabídli doživotní azyl. Po nevydařené operaci v létě 1980 umírá.
Zbytky stanů po šáhových oslavách stály u ruin Persepolis ještě v roce 2007. Islámský režim paradoxně památky nadále chrání, slouží mu k nacionalistické propagandě.
Příběh posledního šáha je připomínkou, že moc nestojí jen na armádě a penězích. Mohammad Reza Pahlavi chtěl z Íránu vytvořit moderní velmoc a sám sebe viděl jako pokračovatele starověkých králů. Jenže zatímco jeho dvůr žil v přepychu, velká část společnosti se cítila přehlížená – nebo přímo utlačovaná. Luxus, který měl symbolizovat sílu a úspěch, se nakonec stal symbolem odtržení od reality.
A právě to bývá pro vládce často osudové.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
