Článek
Jak doopravdy vypadá realita vysokoškoláků a jejich profesorů, kteří mají zásadní vliv na kvalitu studia a budoucí schopnosti nové generace, bych ráda představila v tomto článku formou tří příběhů konkrétních lidí z mého okolí. Jména jsem pozměnila kvůli ochraně soukromí, detaily a informace jsou ale skutečné.
Obrovské rozdíly mezi studenty ze zajištěných rodin a těmi z venkova dopadají na celé generace a pro mnoho rodičů je studium jejich dítěte na vysoké školy další hypotékou - a to doslova. Učitelé, kteří mají mladé na starost, se pak také často potýkají s problémy vyjít se svou mzdou a přemýšlí, že z vysokého školství odejdou, protože odměna neodpovídá vynaloženému úsilí.
Tři příběhy a tři zcela rozdílná prostředí - jeden medik, jedna studentka práv a učitelka s 22 letou praxí. Kolik stojí život, studium nebo bydlení a je v profesi učitele na vysoké škole perspektiva?
Tomáš, student medicíny z Prahy, 24 let
Rodina Tomáše je několikátou generací pražských doktorů. Matka je plicní lékařkou věhlasné pověsti a vede plicní oddělení fakultní nemocnice. Otec, také lékař, medicínu opustil a spoluvlastní firmu distribuující zdravotnické pomůcky do mnoha pražských nemocnic.
Tomáš získal vlastní byt poblíž Karlova náměstí v Praze, odkud to má do školy několik minut a ačkoli by se mohlo zdát, že půjde o rozmazleného fracka, opak je pravdou. Má sice pohodlné samostatné bydlení, měsíční kapesné 15 000 Kč mu ale stačí na pokrytí potřeb, nikoli už na bujaré večírky a život pražské zlaté mládeže.
Sám říká, že nebýt úspěšných rodičů, medicínu by si nemohl dovolit. Studium je tak náročné a dlouhé - šest let, pokud studujete nejkratší možnou cestou - že nemá možnost zařídit si brigádu nebo stabilní vedlejší příjem. Zkoušel to, nicméně nemůže odhadnout množství a náročnost studia v jednotlivých týdnech, pro zaměstnavatele je tak zcela nespolehlivý a nechtějí ho ani na zkrácené úvazky.
Již čtvrtým rokem je tak ponořený ve skriptech a usilovně studuje, dochází i na neplacené praxe a vidíme se s ním tak jednou za dva až tři měsíce, tak málo má času a energie. Jde si ale tvrdě za svým i za pomocí jeho rodiny, která díky svému zázemí zásadně přispívá k jeho budoucí kariéře.
Tomáš by po dostudování chtěl nastoupit do některé z fakultních nemocnic a čeká jej nástupní plat kolem 44 až 48 tisíc korun hrubého, který bude pobírat několik dalších let než získá atestaci. Plat nastupujícího lékaře, který do získání atestace nemůže sloužit přesčasy tvořící většinu jeho platu, tak odpovídá pozici skladníka v některých soukromých firmách (zdroj). Dle jeho propočtů vyjde jeho studium rodinu na více než 2 000 000 Kč, započítáme-li nájemné 25 000 Kč a kapesné 15 000 Kč, které dostává od svých rodičů.
Lenka, studentka práv z Lanškrouna, 22 let
Rodiče Lenky, která v Praze studuje práva, jsou zástupci nižší střední třídy. Žijí v rodinném domě poblíž Lanškrouna a máma Lenky dělá podnikovou účetní, zatímco otec pracuje ve zbrojovce jako mechanik. Oba berou kolem 65 000 Kč měsíčně a kromě Lenky živí také její sestru, která je na mateřské po rozvodu s násilnickým partnerem, který v práci vyhořel a začal si svou zlost vybíjet na své rodině notně posílen alkoholem, jak je v oblasti bohužel poměrně běžné.
Lenka je pýchou rodiny, její inteligence jí pomohla k přijetí na právní studia a rozhodla se pro pražskou vysokou školu, konkrétně Univerzitu Karlovu. Bydlí ve sdíleném bytě, kde má vlastní patnáctimetrový pokoj a platí za něj 14 500 Kč včetně poplatků a energií. Náklady na život jí vychází přes 18 000 Kč zejména kvůli nutnému doučování a když má chvíli, pracuje v kavárně za 180 Kč na hodinu. Jako v případě Tomáše, není možné kalkulovat volný čas při tak náročném studiu, jako jsou práva. I proto dostává 15 000 Kč měsíčně od rodiny, která je ale finančně vyčerpaná další krizí její sestry a proto si vzali úvěr zajištěný nemovitostí ve výši 600 000 Kč, ze kterého částkou 10 000 Kč měsíčně vypomáhají sestře s dvouletým dítětem a 15 000 Kč posílají Lence.
Zdálo by se, že vydělat v Praze 19 000 měsíčně, které Lenka nutně potřebuje, přeci nebude problém. Zatím ne, ale například částečný úvazek na dohodu o provedení práce zrušil Lenčin zaměstnavatel po nové vládní úpravě těchto zkrácených úvazků. Majitel kavárny po ní chtěl založení IČO, což ale odmítla kvůli škole, odvodům a možnému porušení zákona. Vysvětlovali jsme Lence, že by problém asi nenastal, ona ale žije v panice, že se dostane do problémů a finančně vyčerpávající studium by bylo ohroženo. Původní kavárnu tak vyměnila za novou a 180 Kč na hodinu dvakrát týdně jí vydělá kolem 8 až 10 tisíc měsíčně. Zbytek doplní doučováním angličtiny a francouzštiny, kde si účtuje 400 korun za 45 minut a má pouze dva pravidelné studenty, samozřejmě načerno.
Největší obavou Lenky kromě finanční situace její rodiny je zejména bydlení v Praze. Pokud by její nájem sdíleného bytu skončil, musela by najít alternativu a zaplatit kauci včetně jednoho až dvou nájmů předem, jak je dnes v Praze zvykem. Výdaj 25 až 40 tisíc je pro Lenku likvidační a tak se snaží pár tisíc ušetřit, aby se na krize tohoto typu připravila.
Lenka tak studuje jeden z nejtěžších studijních oborů, do toho pracuje v kavárně a doučuje, zatímco i její rodina zadlužila svou nemovitost, aby své dceři pomohla. Narozdíl od Tomáše tak situace Lenky ukazuje finanční náročnost studií pro mimopražské děti a opatření, které rodiny v touze zajistit svým potomkům lepší život dělají.
Martina, profesorka medicíny z Prahy, 52 let
Profesorka medicíny z pražské lékařské fakulty byla dříve lékařkou. Ve 24 letech jí ale diagnostikovali roztroušenou sklerózu a tak pokračovala ve své práci na dospělé chirurgii pouze na půl úvazku. Druhou polovinu věnovala práci odborné asistentky na fakultě medicíny a později se kvalifikovala na vysokoškolskou pedagožku, kterou je dodnes. Postupně kvůli nemoci přerušila svou profesi lékařky a učí na plný úvazek. V úmorných letních dnech omdlévala a práce na chirurgii jí fyzicky vyčerpávala.
Před sedmi lety brala přibližně 30 000 Kč hrubého za tříčtvrteční úvazek. Po navýšení nákladů v letech 2022 až 2024 ale s platem 34 000 hrubého nemá šanci vyjít. Nad vodou jí drží pouze malý pražský byt, který zdědila po své mamince. Vychovává ale dvě dospívající děti a její syn namísto nákladných studií raději školu přerušil a započal profesi IT konzultanta. Dcera ale studuje na ČVUT a Martina tak kryje i část jejích nákladů, kvůli čemuž jí na život měsíčně s platem pedagožky odpovědné za budoucnost lékařství v České republice zbyde pouhých 20 000 Kč. Na dovolené nebyla už 10 let, budoucnost nevidí růžově.
I kvůli nemoci ví, že její tělo bude postupně vypovídat službu a hrozba invalidního důchodu ve výši přibližně 11 000 Kč měsíčně není přijatelnou volbou. I proti obtížím způsobených nemocí tak nad rámec práce pedagožky začala pracovat pro firmu otce Tomáše výše v článku a vyřizuje tendry na poptávky zdravotnického vybavení. Za několik hodin svého času si týdně vydělá přes 10 000 Kč. Někdy i více, hodnocená je za konkrétní tendr.
Martina tak přemýšlí, že kvůli nedostatečnému ohodnocení práci na lékařské fakultě položí úplně a stane se součástí týmu soukromé firmy. Nedivila bych se jí, upřímně nechápu, jak to již desítky let zvládá s tak mizernou odměnou. To, že je odměna pro pedagogy lékařů opravdu mizerná, si můžete přečíst třeba zde.
Lékaři i učitelé na vysokých školách pracují z přesvědčení
Ze svědectví studentů i pedagogů samotných lze konstatovat, že práce mentorů budoucích generací vysokoškoláků rozhodně není žádný med. Jak je možné, že středoškolští pedagogové mají průměrně o více než 10 000 Kč více včetně množství dalších příplatků, například za třídnictví?
Jak může odborný asistent nebo pedagog bez docentury a profesury brát v dnešní době plat prodavačky v Lidlu? Jaké doktory a s jakým nadšením pak učitelé vychovají?
Také rodin jako je ta Tomášova není příliš mnoho, stipendia a školská ubytovací zařízení jsou úplně šílená, prostory kolejí obývají štěnice a věřím, že ubytovny jsou často v lepším stavu. Studenti tak obývají sdílené byty a platí například 15 000 Kč za pokoj, celý byt pak vydělá majiteli přes 60 000 Kč.
Právě studenti jsou často těmi, kteří s krizí bydlení mají nejčastější zkušenosti a jsou nejvíce ohroženou skupinou i kvůli nízkému příjmu a nedostatku možností jej navýšit. Je tak složité investovat do moderních, rozsáhlých a dostačujících vysokoškolských kolejí?
Každý řeší nedostatek lékařů, je tak těžké zajistit jejich pedagogům důstojný život? Situace se dle svědectví dotčených nemění již minimálně deset let. Někdo tak musí o problému vědět, asi ale naráží na zcela neochotné politiky.
