Chorvatská Istrie: Gladiátoři, Benátčané a čiperná světice

Většina zdejších měst má chorvatské i italské jméno. Ačkoliv administrativním centrem poloostrova je vnitrozemské město Pazin, jemuž vévodí impozantní hrad, nejznámějším městem je nepochybně přístavní město Pula.

Neoficiální metropole Istrie

Město je podobně jako Řím rozloženo na sedmi pahorcích a s věčným městem ho spojuje i bohatá antická minulost. Pula byla založena Illyry, po nich přišli Řekové, kteří ji pojmenovali Pola. Podle báje o Argonautech sem po útěku z Kolchidy, kde uloupili Zlaté rouno, zavítal Jáson a jeho Argonauti. Dominantou města je amfiteátr, v němž kdysi na život a na smrt zápasili gladiátoři. Pojmul tehdy 23 000 diváků, což bylo téměř veškeré obyvatelstvo Pietas Julia, jak se v dobách císaře Augusta Pula jmenovala. Dnes se v ní pořádají koncerty a operní festival.

Amfiteátr ve středověku sloužil jako kamenolom, a dokonce hrozilo jeho úplné rozebrání. Od 14. století patřila Pula Benátkám a štěstí jí příliš nepřálo. Co nezničil vojenský vpád Janovanů v roce 1379, dokončila morová epidemie a počet obyvatel se postupně smrskl na pár stovek. Benátčané, schopní zpeněžit v podstatě všechno, usoudili, že nechat tolik nevyužitého stavebního materiálu v takové vesnici je učiněná škoda a chystali se arénu rozebrat a postupně odvézt do Benátek. Prý ji tam hodlali postavit znovu. Možná se tak chtěli vyrovnat Římu. Kde na to chtěli ve městě na laguně stísněném mezi kanály vzít místo, suď Bůh. Naštěstí i v barbarském středověku se našli lidé ochotní takovému barbarství čelit. Senátor Gabriele Emo prosadil ve Velké radě zákon, jenž plánovanou demolici zakázal.

Kromě amfiteátru najdeme v Pule i zbytky dvou římských bran, vítězný oblouk, pozůstatky divadla a krásně zachovalý chrám, jenž byl zasvěcen císaři Augustovi. A také spoustu kostelů. Pokud byste měli navštívit jen jeden, doporučil bych kostel sv. Františka z Assisi, který býval součástí františkánského kláštera. V jeho apsidě můžete obdivovat vyřezávaný polyptch mistra Jakuba z Puly vyhotovený v 15. století. Navíc se do kostela vchází přes krásný ambit. Zatímco rodiče se mohou kochat touto architektonicky krásnou oázou klidu, jejich děti dozajista ocení želvičky, které se po rajském dvoře promenují. Milovníci lodních výletů mohou vyrazit na souostroví Briuni, kam se jezdíval rekreovat i jugoslávský komunistický diktátor maršál Tito.

Za svoji renesanci vděčila Pula Habsburkům. Ti tu vybudovali vojenský přístav, jehož význam vzrostl poté, co Rakousko ztratilo v 19. století Benátky. Počet obyvatel prudce vzrostl na 50 000, každý čtvrtý z nich byl ovšem voják. Tehdy sem zavítal i anglický spisovat James Joyce, jeho družka Nora v Pule dokonce porodila. Literát působil jako učitel angličtiny v Berlitzově jazykové škole. Na Pulu ovšem nijak rád nevzpomínal, jelikož upadl do podezření ze špionáže, hrozilo mu zatčení, takže Pulu i s Norou a dítětem raději rychle opustili. To se většině návštěvníků ale nejspíš nebude chtít, protože kromě památek lákají k setrvání i procházky uličkami starého města a lenivé posezení v místních kavárnách a restauracích.

Rovinj se nenavštěvuje, propadá se jejímu šarmu

Rovinj neboli Rovigno má pověst nejitalštějšího města Chorvatska. A také lokality, která zemi velmi často reprezentuje na propagačních materiálech. Ikonický pohled na staré město se návštěvníkovi otevře především ze severu. Stará Rovinj se rozkládá na poloostrově, jenž býval původně ostrovem. Průliv oddělující ho od pevniny byl ovšem zasypán v 18. století a na jeho místě se dnes nachází náměstí Trg maršala Tita. Odtud také stoupá hlavní ulice, které se tradičně po italsku říká Grisia. V letních měsících bývá zaplavena turisty, proto je lepší zabočit do některé z postranních uliček. Ty bývají poklidnější a o nic méně půvabné rozhodně nejsou. Grisia vede k dominantě města, kterou představuje barokní dóm sv. Eufemije. Tato světice je patronkou města. Legenda, která ji toto čestné místo zajistila, je ovšem jen těžko uvěřitelná.

Výše zmíněná dáma se narodila do rodiny římského senátora. Žila v maloasijském Chalkedónu a byla velmi zanícenou křesťankou. Když za posledního pronásledování křesťanů, které se rozhodl uspořádat císař Dioklecián, zjistila, že se římský správce Chalkedónu jménem Priscus chystá popravit její souvěrce, rozhodla se zasáhnout v jejich prospěch. Navštívila ho a důrazně mu položila otázku, proč pronásleduje chudé křesťany. I ona je křesťankou a pokud se dobrodiní svobody může těšit ona, bylo by jen spravedlivé, aby Priscus otevřel brány vězení a propustil i ty vyznavače Krista, kteří neměli to privilegium narodit se v paláci. Výsledek se dostavil. Eufemia skončila na popravišti se svými bratry ve víře. Ztratila život, ale získala reputaci světice.

V 5. století se konal v Chalkedónu koncil, který měl vyřešit spor mezi ortodoxními křesťany a sektou monofyzitů tvrdících, že Kristus měl pouze božskou podstatu. Vzhledem k tomu, že církevní otcové nebyli schopni dobrat se smírného řešení svého učeného sporu, požádali o rozhodnutí Eufemii. Že byla v té době již pár desetiletí po smrti, nevadilo ani za mák. Svitky s vyznáním obou rozhádaných stran sporu byly uloženy do její hrobky na prsou zesnulé a zatíženy žezlem byzantského císaře. Hrobku pak uzavřeli a zástupci obou táborů se u ní následující tři dny vroucně modlili. Když ji pak znovu otevřeli, zjistili, že Eufemije drží pravověrné svitky v pravé ruce, zatímco ty, na nichž byl zapsán odporný monofyzitský blábol, leží u jejích nohou. Zázrak, hotovo, spor byl vyřešen. Je to tuze zajímavý způsob řešení sporů, zkusil bych to aplikovat na domácí politickou scénu. Představa našich politiků, jak tři dny klečí se sepjatýma rukama před hrobkou svatého Václava, aby zjistili, jestli je předseda vlády ve střetu zájmů, je více než svůdná.

A co to má co dělat s Rovinjí? Inu, Eufemije si prostě nedokázala dát pokoj a nadprůměrně činorodá byla ještě stovky let po svém skonu na popravišti. Někdy kolem roku 800 prý moře vyplavilo sarkofág s jejími ostatky právě v Rovinji. Jak je možné, že se takový kamenný sarkofág přeplavil z území dnešního Turecka až ke břehům severního Jadranu, se mě neptejte. Věřte či ne, jak je libo. Než však v rovinjském dómu padnete na kolena a budete v modlitbách žádat světici o radu, zda máte podat výpověď či dát kopačky své milé, vězte, že zdejší hrob není jediný, který sv. Eufemije má. Uctívat místo jejího posledního odpočinku lze i v Istanbulu a italské Ravenně. Račte si vybrat, kdo z vás to má! To už je mnohem lepší usednout na nábřeží do některé z mnoha kaváren a kochat se báječným výhledem.

COLLECTIF. Croatie (Guides Verts) (French Edition). Michelin Editions des Voyages, 2009. ISBN 9782067139121.

DUCHET-SUCHAUX, Gaston a PASTOUREAU, Michel. La Bible et les saints: guide iconographique. Nouv. augm. éd. Tout l'art. Encyclopédie. Paris: Flammarion, 1994. ISBN 2-08-012256-8.

BOUSFIELD, Jonathan. Chorvatsko. Přeložil Jan SLÁDEK, přeložil Pavlína SLÁDKOVÁ. Jota - Průvodci. Brno: Jota, 2007. ISBN 9788072175352.