Slovinská Istrie: rytíř, který zemřel na latríně, a víno prodávané jako lék

Necelou hodinu jízdy z Koperu se nachází slavný hřebčín Lipica. V 16. století koupil panství i hřebčín rakouský arcivévoda Karel a dovezl plnokrevníky z Andalusie. Postupně zde bylo vyšlechtěno slavné plemeno lipicánů. Ti mají malou robustní postavu, silný krk, uchvacují ladným pohybem, jsou učenliví, poslušní a inteligentní. Rodí se černí nebo tmavě hnědí, v dospělosti ale zbělají. Lipicáni se stali oblíbení jako kočároví, drezurní a promenádní koně. Lipica pak získala statut císařské stáje. Podle tradice směli zdejší koně vlastnit pouze členové císařské rodiny, případně ti, kteří dostali zvláštní povolení.

Poté co v roce 1915 vstoupila do bojů první světové války Itálie, byli zdejší koně evakuováni do Laxenburgu u Vídně a Kladrub. Tato část stáda byla po válce československou vládou znárodněna. Za druhé světové války bylo stádo z Lipice odvezeno do Hostouně na Šumavě. V roce 1945 generál Patton naplánoval operaci „Kovboj“, jejímž cílem bylo stádo zachránit. Po přestřelce s jednotkou SS se to nakonec podařilo, dva američtí vojáci to ovšem zaplatili svým životem. Dnes žijí v Lipici přibližně čtyři stovky koní z celkové světové populace asi 3000 lipicánů.

Hrdina, který zemřel na záchodě

Jen kousek od Lipice je možné navštívit Predjamský hrad, největší jeskynní hrad na světě. Je přilepen k ústí jeskyně zhruba v polovině strmého skalního útesu vysokého 123 metrů. Jeskyně je součástí krasového systému dlouhého 14 km, za druhé světové války ji využívali Titovi partyzáni. Ve středověku umožňovala obráncům hradu nerušený styk s okolním světem. Nejznámějším majitelem hradu byl nepochybně Erazem Predjamský, jenž si vydobyl reputaci jakéhosi slovinského Robina Hooda. Jak už to tak bývá, na počátku jeho dobrodružného osudu stála neopětovaná láska.

Mladý šlechtic sloužící v osobní stráži rakouského vévody a císaře Fridricha III. se někdy kolem roku 1470 zamiloval do půvabné Magdaleny Vrharové. Její otec však jejich lásce nepřál, pro svoji krásnou dceru si totiž přál nějakého onačejšího nápadníka. V těch bouřlivých dobách si mnoho místních šlechticů lámalo hlavu tím, zda zůstat věrní habsburskému domu nebo se raději přidat na stranu uherského vladaře Matyáše Korvína. Jedním z nich byl i Erazmův přítel Andreas Baumgartner z Vipavy. Císař usoudil, že lepší, než potenciální zrádce je zrádce mrtvý a Andrease nechal zavraždit. Erazem navzdory tomu zůstal v jeho službách. Stále ještě doufal, že by mu císařova přízeň mohla pomoci při jeho neúspěšných námluvách. Když však při jedné z hostin maršál Pappenheim mrtvého Andrease urážel, neudržel Erazem nervy, maršála vyzval na souboj a zabil.

Naděje na šťastný konec jeho romantických plánů tak nadobro vzala za své a Erazem musel uprchnout z Vídně. Vrhl se na kariéru loupeživého rytíře, v níž byl, nutno říci, mnohem úspěšnější než jako zamilovaný nápadník. Brzy se z něj stal postrach císařských, a tak není divu, že proti němu nakonec vyslali celou armádu. Obléhání trvalo více než rok. Erazem si ze svých nepřátel dělal šprýmy, když jim posílal čerstvé třešně a jiné ovoce, které si nechával doručovat jeskynními chodbami. Nakonec jej však zradil jeden z jeho sluhů. Nejslabším místem opevnění byla latrína. Zrádce nejenže vyzradil, kde se na ni odskočil sám hradní pán. Nakonec se ale zastyděl, běžel svého pána varovat, doběhl však právě včas na to, aby zemřel spolu s ním po zásahu dělové koule.

Tanec smrti

Hrastovlje je malá nenápadná vesnička, jíž dominuje nevelký opevněný románský kostelík sv. Trojice. Opevnění bylo postaveno v 15. století v době válek proti Turkům. V chudém kraji byla totiž církev jediná, kdo měl na podobnou stavbu prostředky. Kostel tak sloužil nejen jako svatostánek, ale i jako útočiště v případě hrozícího nebezpečí.

Interiér zdobí úchvatné fresky z 15. století kontrastující se strohým exteriérem. Nejznámější z nich zobrazuje tanec smrti. Zachycuje jedenáct kostlivců vedoucích stejně početnou skupinku lidí k čerstvě vykopané hrobce, kde na ně čeká smrtka. Mezi účastníky průvodu lze spatřit venkovany, papeže, krále i kardinála. Jedna postava, nejspíš představující lichváře, se dokonce snaží kostlivce uplatit. Je to však marné. Inu tváří v tvář smrti jsme si všichni rovni.

Za slovinskými víny

Slovinská vína u nás nejsou příliš známá, což je velká škoda, jelikož jsou tuze lahodná. Navíc, navštívíme-li nějaké to vinařství, je možné se těšit nejen na mok údajně obsahující pravdu, ale i na místní sýry a především vynikající pršut. Kolem Koperu se pěstují jak bílá, tak především červená vína. Slovinskou specialitou je starobylá odrůda Refošk. V oblasti slovinského Krasu, je-li vypěstována na zdejším železitém podloží, se jí říká Teran. Tradovalo se, že víno obsahuje železo ze zdejšího podloží a má tak prý údajně léčivé účinky. V 19. století bylo dokonce prodáváno v lékovkách jako medicína.

Severněji ležící Vipavská dolina se naopak specializuje na vína bílá. Zatímco se naše chuťové pohárky rozplývají nad zdejší Malvazijí, můžeme se vydat proti proudu času a vzpomenout si, že nedaleko zdejších vinohradů se v roce 394 odehrála bitva, která dost možná rozhodla o dalším osudu křesťanství. Střetla se tu během dva dny trvající řeže vojska císaře Theodosia a jeho protivníka Eugenia, jenž by se byl na římském trůnu sám rád uvelebil. Prvního podporoval gótský král Alarich, druhého franský válečník Arbogast. Zatímco Theodosius byl zapřisáhlý křesťan, jeho nepřátelé byli až do morku kostí příznivci starého náboženství. První den bitvy to s křesťany nevypadalo dobře a pohanští bohové si mohli mnout ruce. Druhého dne se však zdvihl vítr bora vanoucí proti Arbogastově vojsku. Byl prý tak prudký, že zlotřilí pohané ani nemohli střílet z luků. Bylo to vnímáno jako boží zásah a Theodosius po svém vítezství učinil z křesťanství státní náboženství. Bora tak možná zatloukla poslední hřebíček do rakve starého římského náboženství, zdejším vínům však prospívá, chrání totiž vinice před plísní.

Slovinsko: časopis Země světa, Praha, 2023

BAKER, Mark; HAM, Anthony a LEE, Jessica. Slovinsko. Přeložil Eva CACHOVÁ. Lonely Planet (Svojtka & Co.). Praha: Svojtka & Co., 2019. ISBN 978-80-256-2527-9.

https://www.postojnska-jama.eu/sl/predjamski-grad/

ADAMS, Geoff. Vína celého světa: [oblasti, vína, vinaři]. Velký ilustrovaný průvodce. [Praha]: Slovart, 2006. ISBN 80-7209-853-5.

HOCMAN, Juraj. Michael Grant - Pád Říše Římské., Praha, BB Art, 1997. ISBN 80-86070-32-8