Článek
Je pozvaná sejít se s partou kamarádek. Když přišla zpráva, měla radost. Těšila se. Konečně mezi lidi, popovídat si, zasmát se, vypnout hlavu a být chvíli jinde než ve starostech všedního dne.
Jenže pak přijde den setkání. A nastoupí panika!
Opravdu mě tam chtějí?
Pozvaly mě jen ze slušnosti?
Nebudu tam navíc?
Nebudou si rozumět víc beze mě?
Nebudu trapná?
Co když se tam budu cítit sama mezi lidmi?
A tak vezme telefon a napíše jednoduchou zprávu:
Nepřijdu.
Pod tou zprávou bývá schované něco, co si žena sama ani neuvědomuje.
Nejde jen o zrušení.
Je v tom tiché přání:
Napište mi, že mě tam opravdu chcete.
Řekněte mi, že se na mě těšíte.
Ujistěte mě, že nejsem navíc.
Dejte mi pocit, že někam patřím.
Když přijde odpověď:
„Ale běž, přijď.“
„Těšíme se na tebe.“
„Bez tebe to nebude ono.“
Najednou se jí uleví.
Proč to některé ženy dělají
Protože si v sobě nesou starou nejistotu.
Možná vyrůstaly tam, kde láska nebyla jistota, ale odměna. Kde bylo potřeba být hodná, přizpůsobivá, šikovná, nenáročná. Kde nálada doma závisela na druhých a dítě nikdy nevědělo, kdy je vítané a kdy překáží.
Taková holčička si do dospělosti odnese pocit:
Musím si své místo zasloužit.
Nejsem chtěná automaticky.
Mě mají rádi jen někdy.
Když udělám chybu, odsunou mě.
A pak i obyčejné posezení s kamarádkami spustí starý strach.
Raději uteče dřív, než by byla odmítnutá
Když nepřijde sama, má pocit kontroly.
Nemůže být přehlédnutá.
Nemůže se cítit nepatřičně.
Nemůže zažít, že si jí nikdo nevšímá.
Nemůže být zklamaná.
Raději odmítne sebe sama dřív, než by riskovala odmítnutí od druhých.
První krok je pochopit, že nejde o rozmar ani slabost.
Je to starý obranný mechanismus.
A místo automatického rušení si zkusit položit otázku:
Opravdu nechci jít?
nebo
Jen nevěřím, že jsem vítaná?
To je velký rozdíl.
Mnoho žen neruší setkání proto, že nechtějí přijít.
Ruší je proto, že uvnitř nevěří, že jsou opravdu chtěné.
