Článek
Proč raději živoří, než aby odešli?
A pak přichází věta, která padá z úst mnoha žen – výkřik do tmy, sebeujištění, že my bychom to zvládly lépe:
„Tohle bych si nikdy nenechala líbit. Zkusil by to jednou a konec.“
Takových „statečných“ nás je. Slova plynou, ale když přijde skutečná životní zkouška, ukáže se, že člověk míní, zatímco podvědomí rozhoduje.
Za štěstím se totiž musí jít. Ne ho hledat jako jehlu v kupce sena. Štěstí není náhoda – je to směr, k němuž je třeba vykročit. Jenže kde začít? Kudy se ubírat ke spokojeným zítřkům? A proč vlastně neumíme chytit štěstí za pačesy a nepustit?
Hluboko v podvědomí máme zapsané vzorce, které nás stáhnou zpět do bahna vždy, když chceme vystoupit nahoru. Staré věty, které v nás rezonují po generace:
„Radost nevydrží.“
„Nikdo není opravdu šťastný.“
„Jen blázen je šťastný.“
„Ty si nic dobrého nezasloužíš.“
„Kdo chce víc, nemá nic.“
„Jakmile budeš šťastná, přijde rána.“
S takovým koktejlem v žilách je těžké vidět světlo na konci tunelu – a ještě těžší jít k němu bez bázně. Dovolit si cítit se lépe než většina populace není jednoduché. Můžeme změnit diktát podvědomí, ale tím to nekončí.
Další překážkou jsou mezilidské vztahy. V některých prostředích totiž platí nepsané pravidlo:
„Jen blázni se radují.“
Úsměv na tváři a klid v duši nejsou vždy společensky vítány. Co si počít s člověkem, který si nestěžuje? Který nenadává na sousedy, na politiku ani na práci?
Pro mnohé je takový člověk podezřelý – protože připomíná, že radost existuje, ale oni sami se jí bojí.
