Článek
Pro ostatní se takový člověk může zdát divný, chladný nebo dokonce nafoukaný. Ve společnosti se drží bokem, nekonverzuje a jen občas odpoví na otázku. „Nafrněná!“ řeknou. Jenže ono to často bývá úplně jinak.
Ve skutečnosti jde o člověka s citlivou duší. Jeho odstup není projevem povýšenosti, ale ochrannou hradbou. Bojí se zranění — a tím zraněním může být právě kolektiv. Opatrně našlapuje, jako když v moři zkoušíte, kde končí mělčina a začíná divoký oceán. Krůček po krůčku hledá pevnou půdu pod nohama, aby se náhle neocitl ve vlnách kritiky, pomluv a napadání.
Už jen to, že se objeví na veřejné akci, je pro něj velký krok. Za vším často stojí sociální fobie – hluboký strach z bolesti nepřijetí. A tak se může zdát, že dobrovolný život samotáře je vlastně pohodlnější. Bez ohrožení, bez odsudků, v tichu, které tolik potřebuje.
Ale vystupování ze šedé zóny je léčivé. Drobnými kroky – třeba návštěvou kavárny, kina nebo malou účastí mezi cizími lidmi – se člověk začne „otrkávat“. Strach už pak neděsí tolik jako dřív.
Jako vše v našem životě, i strach z lidí má své kořeny v dětství. Role „pátého kola u vozu“ v rodině je velmi zatěžující. Rodiče často nevědomě podporují sourozence, který je přijatý a milovaný, zatímco druhé dítě stojí stranou – hladové po uznání a lásce. Tento vzorec se pak opakuje v dalších kolektivech. Takový člověk bývá snadno terčem školní šikany – otloukánek doma i ve škole je rovnice, která se opakuje znovu a znovu.
Zahanbení, hodnocení, odmítnutí – slova, která zanechávají hluboké jizvy. A ty jizvy ovlivňují i dospělý život. Jít do práce se stává přetěžkým úkolem. V kolektivu, kde panuje lehkost a dobrá nálada, to ještě jde, ale tam, kde vládne soutěživost a tlak, se takový člověk necítí bezpečně.
Nad sebou neustále vidí pomyslný vykřičník. Každou, byť jen domnělou chybu, si sám potrestá – jako by si nechal „vysázet pětadvacet ran“. Skloní hlavu a jde dobrovolně „na porážku“. Tohle sebemrskačství je známý vzorec – bolest z minulosti, která se stala železnou košilí.
Přesto, testování hranic je léčivé. Učí člověka poznávat, kde končí jeho strach a začíná svoboda. Jen je důležité volit prostředí s rozmyslem – začít tam, kde je menší riziko odsouzení.
Třeba v kině nebo v divadle, kde se člověk může ztratit v davu, a přitom patřit mezi ostatní. A přitom si přepsat vzorec. „Být v kolektivu je pro mě nebezpečné.“ Nový vzorec zní: “ Být v pravém kolektivu je bezpečné." A emoční film pak dotvoří emoci. Lidé chroupající popcorn, dívají se na film a já společně s nimi tajím dech, při soubojích hrdinů na plátně.
