Článek
Jenže podobná manipulace se objevuje i v turbulentních vztazích, kdy rodiče spolu sice žijí, ale jejich partnerství je plné konfliktů, bojů o moc a nevyřešených zranění.
Děti jsou vrženy do role „kata.“ Skrze ně si řeší dospělí své bolístky. Aniž by tušili, jak moc poškozují nastavení potomků.
Pokud je dětí víc, může mít každý rodič svého „koně“. Manipulace proti druhému pak vypadá takto: „Máma je taková a maková.“ nebo „Táta je zlý, ubližuje mi.“ Dítě je uvrženo do situace, kdy se ptá: Na čí stranu se mám postavit? Čí zájmy mám chránit?
Na takovou otázku by těžko odpověděl i dospělý, natož dítě. Miluje mámu i tátu, ale je nuceno jednoho z nich zavrhnout. Ne proto, že by to byla jeho volba. Je jen zbraní v rukou toho druhého.
Dítě se v takové atmosféře stává zbraní.
- „Máma je taková a maková.“
- „Táta je zlý, ubližuje mi.“
Proč je to tak destruktivní?
Protože dítě není vybavené na to, aby si samo zvolilo, čí zájmy má chránit. Miluje mámu i tátu. Jenže aby přežilo a cítilo se v bezpečí, často je donuceno jednoho z rodičů odmítnout.
A to ne proto, že by chtělo, ale proto, že se cítí loajální vůči tomu, kdo má v tu chvíli navrch.
Výsledkem je obrovský vnitřní konflikt:
- Zmatek: „Miluju oba, ale mám zakázáno to cítit.“
- Strach: „Když se přikloním k druhému rodiči, přijdu o lásku toho, u koho jsem.“
- Vina: „Jsem špatné dítě, protože neumím být dostatečně loajální.“
To jsou pocity, které by nezvládl ani dospělý. Natož dítě, které má jediné přání – být milováno a přijímáno takové, jaké je.
Dlouhodobé následky
Syndrom zavrženého dítěte není „jen“ nepříjemné období. Pokud se vzorce nezastaví, dítě si je odnese do dospělosti. Často pak:
- má potíže důvěřovat druhým,
- bojí se opuštění,
- nebo naopak snadno odmítá, protože to má „natrénováno“,
- hledá v partnerství „na čí straně vlastně jsem“, místo aby vztah stavělo na rovnováze a lásce.
Cesta k uzdravení
První krok je uvědomění rodičů, že dítě není zbraň. Že i když mají mezi sebou bolest a spory, dítě má právo milovat oba.
Druhá cesta je dát dítěti jasný signál: „Můžeš mít rád mámu i tátu. Tvoje láska k nám oběma je v pořádku.“
Syndrom zavrženého dítěte není prohrou dítěte. Je to zrcadlo dospělých, kteří si nesou vlastní nezpracovanou bolest. A pokud ji neuzdraví, přenáší ji dál.
