Článek
Ale právě ženská linie stojí v tichosti za osudy svých pokračovatelek. Často ke mně přicházejí klientky, které si stěžují na své matky.
Říkají:
„Za všechno může ona.“ Tím myslí tu , co je nosila devět měsíců pod srdcem.
Kdyby odešla od otce,
kdyby mě víc podporovala,
kdyby mě pochválila,
kdyby nebyla tak chladná…
kdyby nebrala útěchu v alkoholu…
tak bych dnes byla šťastnější.“
Jako by za všechny naše životní pády mohla jen a jen matka. A my tak zůstáváme v roli oběti.
Ale co kdybychom se na to zkusily podívat jinak?
- Naše maminka si vzala na sebe roli učitelky. Ukázala nám názorný příklad toho,
jaké muže si nevybírat,
jak neřešit bolest alkoholem,
jak nezůstávat v nefunkčních vztazích,
jak se nechovat k dětem,
jak neztrácet samu sebe.
Prožila bolest, nelásku a traumata, aby svým příběhem ochránila svou dceru.
Aby nám skrze svůj osud ukázala, kam už nikdy nemáme jít.
Naší úlohou ale není matku soudit ani zavrhnout. Není řešením se na ni zlobit nebo se od ní odříznout.
To by jen prodloužilo řetězec bolesti do dalších generací.
Naším úkolem je rozluštit mateřskou šifru
Vzít si z jejího života to, co ve svém nechceme,
a proměnit to v sílu.
Stát se ženou sebevědomou, vědomou si své hodnoty,
i když „dědictví“ nás kdysi učilo být hodnou holkou,
která všechno vydrží, mlčí, trpí,
a svůj svět utápí v láhvi a televizním příběhu.
Tím, že se my samy uzdravujeme, léčíme celý rod.
