Článek
„Jaká jsi?“, ale věděla, že její odpovědi jsou takové, aby se líbily a nevrhly na ni špatné světlo.
Uvnitř ní byl tlak. Pandořina skříňka, ve které netušila, co v ní je. „Musí to být něco děsivého,“ našeptával jí hlas. „Jakmile se otevřeš, celý svět pozná, že jsi monstrum.“
V noci ji děsily zlé sny. „Co jsem mohla provést? Co jsem ukryla před sebou i světem?“ Vždy se s hrůzou vzbudila.
Průvodkyně jí marně pokládala otázky. Teď měl větší vliv slogan:
„Mě se do hlavy nikdo dívat nebude.“
Jenže cítila se hůř a hůř. „Já, která jsem v životě zvládla toho tolik a dojela na toto léčivé místo, to zvládnu,“ dodávala si odvahy. Ale každé sezení, jako by padla červená. Stop! Dál se nejede.
Nervózně se rozklepala. Jako by to, co skrývala, byla vražda či něco horšího. Myslela si, že jakmile vysloví neznámé tajemství, vrhnou se na ni žalářníci a ona trestu neujde. Anebo – v té lepší variantě – se všichni dozvědí její temnou stránku a ani pes po ní neštěkne.
Nastavovala světu tvář milé, laskavé ženy. Vší silou se snažila zamaskovat případné růžky toho horšího já. Hodná holka je žádaná, oblíbená a přijímaná. Nemusí se bát, že ji někdo napadne, ublíží jí. To byl hlavní důvod její stagnace.
Ale ty sny… byly děsivější a děsivější.
Jednou byla přivázána na skřipec, jindy veřejně lynčována, dokonce i na hranici ji odvedli. Veřejnost po ní házela kameny, lejna, a ze všech stran znělo:
„Jsi vina!“
Sto nocí nespala a převracela se na loži, až jednoho rána řekla:
„Dost!“
„Podívám se sama sobě na zoubek. Ať jsem udělala cokoliv, postavím se k tomu čelem.“
Své rozhodnutí sdělila průvodkyni. Lehla si, zavřela oči, poslouchala bubnování a hlas, který ji vedl hlouběji a hlouběji k sobě.
Šla temnou chodbou ke dveřím, kde byla uložena truhlička s tajemstvím. Otevřela těžké dveře. Chvíli hledala po slepu krabičku. Její špatné svědomí.
Hlas jí nabádal:
„Otevři ji.“
Rozmýšlela se. Mám? Nebo ne? Strach sílil. Byla paralyzovaná.
Hlas pokračoval:
„Nadechni se a vydechni. Teď počítám do tří. Jakmile řeknu tři, otevřeš krabičku.“
Princezna zavřela oči a s číslem tři otevřela svoji třináctou komnatu.
Nádherná záře byla vidět i přes zavřená víčka. Podívala se. Dřív temná kobka byla plná jasného hřejivého světla. Motýlci lítali po louce a hráli si na honěnou. Louka byla plná květů.
Tohoto se tolik bála?
Ano. Pocit viny umí často zamotat hlavu, napsat černý puntík na duši.
Ale on není černý, on vlastně neexistuje.
Bylo to krásné probuzení.
Sebekoučovací otázky:
- Čeho se ve svém nitru nejvíce bojím?
- Jakou část sebe sama si netroufám ukázat světu?
- Jaké „temné tajemství“ si nesu, kterého se možná zbytečně bojím?
- Odkud přichází můj pocit viny – je vůbec oprávněný?
- Co se změní, když se na něj podívám bez soudů a s láskou?
- Co by se stalo, kdybych si dovolila být celistvá – se světlem i s temnotou?
- Co mi chce mé „semínko síly“ říct právě teď?
