Článek
Kolikrát jste si tuhle větu už řekli?
Jenže i kdybyste měli kouzelný prsten princezny Arabelly a mohli se vrátit před osudovou životní situaci — opravdu byste jednali jinak?
Ano, představa je to lákavá.
Neudělat chybný krok. Mít vše pod kontrolou. Představte si žít jiný život! Lákavé.
Ale nebyla právě tahle faux pas situace tou skutečnou startovní čárou ke změně vašeho života? K lepšímu?
Právě díky těm pádům jste začali hledat souvislosti, ptát se proč, nacházet odpovědi a léčit to, co bylo skryté.
Každý „kopanec do zadní části těla“ je vlastně krok dopředu — pokud se z něj zvedneme a nezůstaneme ležet v roli oběti.
Někdo se ale topí v sebelítosti, zoufale se otáčí zpět, buší na pomyslné zavřené dveře… a nevšimne si, že vedle se tiše otevírají jiné.
Bolest je ohlušující.
A když se nezmění v sílu a posun, stává se věrnou družkou — někdy i na celý život.
Člověk má rád jistotu, i když je bolestivá a nefunkční.Protože známé utrpení bývá často pohodlnější než nejistota z nové cesty.
Ale právě ten okamžik, kdy se rozhodneme pohnout z místa, i když se bojíme — je zrodem síly. Síly, která se nerodí z vítězství, ale z odvahy podívat se pravdě do očí.
Z odvahy odpustit si.
Z odvahy přijmout, že tehdy jsme jednali podle toho, jak jsme to uměli nejlépe.
A dnes… dnes už víme víc.
Ne proto, že bychom byli moudřejší, ale proto, že jsme si dovolili projít tím, co nás bolelo.
Takže možná není třeba vracet čas.
Stačí obejmout své tehdejší já — a poděkovat mu.
Protože díky němu jste dnes tady. Silnější. Moudřejší. Celistvější.
