Článek
„Jsi pomalá… Jsi hloupá… Jsi ošklivá…“ šeptala jí temná mračna kolem.
Jednoho dne, když ji to moc zabolelo, rozběhla se z domu ven a po schodech dolů – k místu, kde voněl cukr a láska. Babička v kuchyni pekla koláče a dědeček ji usadil na kolena:
„Ty jsi tak šikovná, jak hezky všechno sníš!“
Amálčino srdce se na chvíli rozzářilo. Byla pochválená. Byla dobrá. Ale jen tehdy, když jedla.
A tak rostla… a s ní rostla i ta myšlenka: „Jsem šikovná, jen když jím.“
Jídlo se stalo jejím kouzelným štítem – chránilo ji před samotou, před křikem, před bolestí.
Roky plynuly a Amálka vyrostla v ženu. Jenže pokaždé, když přišel smutek, stres, kritika či strach, sáhla po jídle. Uvnitř ní seděla malá holčička s koláčem u srdce a šeptala:
„Takhle víš, že jsi dobrá.“
Jednoho dne si ale Amálka sedla sama se sebou a položila si otázku:
„Co vlastně hledám, když jím? Co mi chybí?“
A najednou pochopila. Nešlo o koláč, ale o lásku, pochvalu, klid. O pocit, že je dost dobrá, i když nic nesní.
Začala zkoušet nové věci – upekla dort jen tak pro radost, upletla svetr pro někoho, koho má ráda, chodila každý den na procházky. A pokaždé, když něco dokázala, pohladila tu malou holčičku v sobě a řekla:
„Jsem šikovná i když nejím.“
A víš co? Ta holčička v ní se konečně usmála.
A tak Amálka žila dál – ne dokonale, ale s láskou k sobě. Už věděla, že její hodnota není v koláči, ale v jejím srdci.
