Článek
Když princezna objala svou vnitřní holčičku, cítila, že její srdce je lehčí. Ale stále v něm ležela těžká tíha – bolest, kterou cítila vůči svému otci, králi.
Stařenka ji vedla k velkému zrcadlu uprostřed lesa. „Podívej se,“ řekla, „a uvidíš pravdu.“
Princezna se zadívala do zrcadla a místo mocného krále, který byl vždy přísný, uviděla malého chlapce. Seděl sám v koutě, uplakaný, třesoucí se. Nikdo ho neobjal, nikdo mu neřekl, že je v pořádku.
„To je on,“ šeptla princezna nevěřícně. „Můj otec… byl také dítětem?“
Stařenka přikývla: „Ano. A byl raněný. Nikdy nedostal lásku, a tak ji neuměl dávat. Naučil se bránit svou bolest hněvem a tvrdostí.“
Princezna se rozplakala. Viděla před sebou nejen krále, který ji zraňoval, ale i malého chlapce, který sám toužil po lásce a bezpečí.
Klekla si k němu, objala ho a zašeptala: „Odpouštím ti. Bylo to těžké. Ale já tě vidím – a už vím, že tvoje tvrdost nebyla o mně, ale o tvé bolesti.“
Chlapec se v jejím náručí usmál a rozplynul se v paprsku světla. Princezna cítila, jak se jí ze srdce zvedá kámen, který tam ležel od dětství.
- Poselství z pohádky
Když se podíváme hlouběji, zjistíme, že i ti, kteří nám ublížili, často sami nesli těžké rány. Nebyli schopni dát lásku, protože ji sami nedostali.
Odpuštění neznamená omluvit jejich chování. Znamená pochopit, že jejich bolest nebyla o nás – ale o nich. A tím se osvobodit.
Zkus si dnes položit otázku:
Kdo v mém životě mi ublížil, ale když se podívám blíž, vidím v něm raněné dítě?
Co se ve mně změní, když mu odpustím – ne pro něj, ale pro sebe?
