Článek
Jednoho chladného dne seděla princezna na ulici. Byla slabá, unavená, v otrhaných šatech a čekala, jestli ji někdo zachrání. Rytíř ji dávno vyhnal, už pro něj nebyla k užitku.
Když zavřela oči, ucítila, že se nad ní stahují mračna. A najednou před ní stanul muž v hadrech. Na první pohled vypadal jako obyčejný pobuda, ale v jeho očích se skrývalo cosi děsivého. Píchaly jako jehly a pronikaly až do její duše.
Byl to sám Lucifer, převlečený za žebráka.
Podával jí ruku a jeho hlas zněl sladce, a přesto mrazivě:
„Pojď se mnou. Dám ti sílu. Už nikdy nebudeš slabá. Už nikdy nebudeš sama. Stačí, když mi odevzdáš své srdce.“
Princezna cítila, jak se v ní cosi třese. Byla na pokraji zoufalství a jeho nabídka ji lákala. Jenže v té chvíli se jí rozjasnilo vědomí – pochopila:
„To já sama svou bolestí a nenávistí k sobě přitahuji muže, kteří jsou chladní a krutí. Když se nemám ráda já, nemohou mě milovat ani oni.“
A než mohla Luciferovu ruku uchopit, objevila se vedle ní stařenka – ta samá, která jí kdysi radila, že se musí více snažit. Tentokrát se usmívala laskavě.
„Milá moje,“ řekla, „tohle byla zkouška. Teď jsi pochopila pravdu. Pojď, pomůžu ti očistit tvé tělo i duši.“
Princezna odvrátila zrak od Luciferových očí a vzala starou ženu za ruku. Temnota kolem ní se začala rozplývat.
- Poselství pohádky
Někdy se zdá, že temnota přichází zvnějšku – v podobě zlých lidí nebo těžkých událostí. Ale často je to naše vlastní bolest, která je přitahuje.
Když se nemáme rádi, hledáme lásku na místech, kde nikdy nemůže být. A pak se divíme, že znovu a znovu přichází utrpení.
První krok ke světlu je uvědomit si:
Moje hodnota není v tom, jak se ke mně chovají druzí.
Moje hodnota je ve mně – a já si zasloužím lásku, která je laskavá a čis
