Článek
Když princezna dospěla, přišel čas, aby si našla ženicha. Z dalekého sousedního království přijel krásný princ. Měl urozený původ, vysokou postavu a tvář, která se zdála dokonalá. Všichni v království říkali, že je to skvělá volba.
Princezna doufala, že konečně našla někoho, kdo jí dá to, po čem toužila od dětství – lásku.
Princ si ji skutečně vzal za ženu. Ale jeho srdce bylo ledové. Nikdy ji nepohladil, neřekl jí slovo útěchy, nedal jí pocítit, že je milovaná.
Princezna si znovu vzpomněla na slova stařeny a hlas svého vlastního srdce:
„Musím se snažit, musím dávat víc, abych byla milovaná.“
A tak se snažila.
Chovala se vlídně, snažila se ho potěšit, plnila mu přání. Usmívala se, i když jí bylo do pláče. Nosila mu dary, pečovala o něj, starala se o celý dvůr.
Ale princ zůstával chladný jako kus ledu. Jeho pohled byl prázdný a jeho láska nikde.
Každý večer princezna usínala s prázdným srdcem a šeptala si:
„Co ještě musím udělat, abych byla hodna lásky?“
A tak se v ní zapsal další vzorec:
„Lásku nikdy nedostanu, i když se snažím.“
- Poselství z pohádky
Možná i ty znáš ten pocit – když dáváš, snažíš se, obětuješ, a přesto od druhého nepřichází to, po čem toužíš.
Někdy totiž problém není v tobě.
Někdy je to o druhém, který prostě neumí milovat.
Zkus si dnes položit otázku:
Kde se snažím získat lásku tam, kde není?
A co by se stalo, kdybych začala hledat lásku tam, kde skutečně může být – v sobě a u lidí, kteří mají otevřené srdce?
