Článek
Princezna jednoho dne potkala u hradeb starou ženu. Měla vrásčitou tvář a oči, které na první pohled působily laskavě, ale v jejich hloubce se skrývalo cosi temného.
„Milá princezno,“ řekla stařena, „vidím, že tvůj otec je na tebe přísný a nemá tě rád. Víš proč? Protože se málo snažíš. Musíš pomáhat víc než všichni ostatní. Musíš sloužit, rozdávat se, nikdy neodmítat. Pak možná obměkčíš jeho srdce.“
Princezna, která toužila po otcově lásce, jí uvěřila. Netušila, že stařena je ve skutečnosti zlá čarodějnice, která jí chtěla zasadit do srdce další trn.
A tak začala princezna dělat vše pro druhé.
Pomáhala služebným, starala se o nemocné, vzdávala se svých radostí, jen aby se zalíbila. Zapomínala sama na sebe – na své sny, touhy i potřeby.
Čekala, že když se tolik rozdá, král si ji konečně oblíbí. A skutečně – už na ni tak často nekřičel. Ale nikdy ji neobejmul, nikdy neřekl: „Jsem na tebe pyšný.“
Princezna byla unavená. Její srdce bolelo. A přesto dál věřila:
„Když budu sloužit, když se rozdám, možná jednou přijde láska.“
Čarodějnice se v dálce zasmála. Věděla, že princezna uvěřila její lsti.
- Poselství z pohádky
Mnoho z nás slyšelo v dětství, že jsme hodní jen tehdy, když pomáháme, když posloucháme, když se obětujeme.
A tak jsme zapomněli na sebe – a začali jsme dávat vše ostatním.
Jenže skutečná hodnota člověka není v tom, kolik udělá pro druhé.
Skutečná hodnota je v tom, že existuje takový, jaký je.
Zkus se dnes zeptat sama sebe:
Kde ve svém životě sloužím až příliš, jen abych byla přijata?
A co by se stalo, kdybych začala sloužit také sobě – se stejnou láskou a péčí, jakou dávám ostatním?
