Článek
Stařenka vedla princeznu hluboko do lesa. Cesta byla klikatá, obklopená stromy, jejichž větve se skláněly tak nízko, že tvořily jakýsi tunel. Na konci té cesty stála malá chaloupka.
„Tady začíná tvá cesta k sobě,“ řekla stařenka a otevřela dveře.
Uvnitř chaloupky bylo ticho. A uprostřed místnosti seděla malá holčička – uplakaná, s rozcuchanými vlásky, schoulená do kouta. Princezna na ni hleděla v němém úžasu.
„Kdo to je?“ zašeptala.
Stařenka se usmála: „To jsi ty. Tvoje vnitřní holčička. Ta část tebe, kterou jsi kdysi opustila, když ses snažila být silná, poslušná a dokonalá. Čeká, až si ji znovu vezmeš k sobě.“
Princezna se pomalu přiblížila k děvčátku. Holčička se na ni podívala s očima plnýma bolesti a strachu.
„Proč mě nikdo nemá rád?“ šeptla.
Princezně se zalily oči slzami. Kleklá k zemi natáhla ruce a objala ji. „Miluju tě,“ řekla tiše. „Jsi v pořádku taková, jaká jsi. Odpusť mi, že jsem tě nechala samotnou.“
V ten okamžik se stalo cosi kouzelného. Malá holčička se usmála, její tvář se rozzářila a celá chaloupka se zaplnila světlem. Princezna pocítila, jak se jí v srdci poprvé po dlouhé době rozhostil klid.
- Poselství z pohádky
Každý z nás má uvnitř sebe malou holčičku nebo malého chlapce. Část, která kdysi toužila po lásce, bezpečí a přijetí. Když jsme to nedostali, naučili jsme se přežít – ale naše vnitřní dítě zůstalo schoulené v koutě.
Léčení začíná tehdy, když se k němu vrátíme. Když mu řekneme:
„Vidím tě. Jsem tu pro tebe. Miluju tě.“
Zkus si dnes položit otázku:
Jak vypadá moje vnitřní holčička nebo chlapeček?
Co ode mě právě teď potřebuje slyšet, aby se cítila v bezpečí?
