Článek
Když princezna zjistila, že od chladného prince nikdy nedostane lásku, rozhodla se utéct.
Jednoho dne potkala rytíře. Měl hrdinskou postavu, pevný hlas a v očích jiskru, která ji oslnila.
„Se mnou budeš šťastná,“ šeptal jí. „Slíbím ti lásku navěky. Vezmu tě pryč z toho chladného hradu.“
Princezna mu uvěřila. Její srdce, zraněné a hladové po lásce, se rozzářilo nadějí. Utekla s rytířem daleko od svého království a věřila, že konečně začne nový život.
Jenže brzy přišlo zklamání. Rytíř nebyl takový, jak se zdál. Byl odtažitý, despotický a chudý. Nutil princeznu žebrat na tržištích a když mu nepřinesla dost peněz, bil ji. To málo, co získala, prohrál v kartách nebo propil v hospodě.
Princezna se dívala na něj a v duchu šeptala:
„Ale proč? Myslela jsem, že když uteču, bude to jiné…“
Její tvář zestárla bolestí. Byla unavená a připadala si, jako by jí bylo o sto let víc. V jejím srdci se zapsal nový vzorec:
„Když uteču, přenese se bolest se mnou.“
Protože kamkoliv šla, brala si s sebou i své neuzdravené rány.
- Poselství z pohádky
Někdy si myslíme, že když utečeme z jednoho vztahu, z jedné bolesti nebo z jednoho místa, všechno se změní.
Ale naše vnitřní příběhy jdou s námi. A dokud je neuzdravíme, objeví se znovu – jen v jiné podobě.
Možná i ty znáš ten pocit, že se situace opakuje. Jiný člověk, jiné prostředí – a přesto podobná bolest.
Zkus si dnes položit otázku:
Co ve svém nitru pořád opakuji?
A co ve mně touží být uzdraveno, aby se příběh konečně změnil?
