Článek
Zavřené dveře byly jen začátkem „únikové hry“, která by klidně mohla nést název:
„Nebude to lehké, drahá. Mě se nezbavíš, vždyť víš.“
Jak už název napovídá, tato únikovka jejich porozchodový vztah „oblažovala“ víc, než bylo zdrávo. Opakovala se v intervalech sice nepravidelných, ale o to intenzivnějších.
Od myšlenky: „Co děti? Mají přece právo být s tátou,“ až po úvahy, zda se kvůli nim omezit a nechat je v bezpečném prostředí domova. Jenže v tomto případě žádné „nebo“ vlastně neexistovalo.
Její expartner byl manipulátor. A měl taktiku.
Taktiku, jak ji stále kontrolovat, držet v šachu a nedovolit jí žít partnerský život s někým jiným. To vlastně ani nešlo. Dýchal jí na záda den co den.
Telefonáty:
„Kde jsi?“
„Co děláš?“
„Proč mi nezvedáš telefon?“
Na denním pořádku.
Ano, možná vás napadne: A co funkce blokování?
Ta samozřejmě existuje.
Jenže když si říkáte: „Kluk by měl mít mužský vzor,“ vydržíte hodně. Dokonce i tehdy, když hluboko uvnitř víte, že ten vzor není takový, jaký byste svému dítěti přáli.
Je to složitější, než se zdá na první pohled. Oko nezúčastněného pozorovatele vidí jasně. Jenže tady často platí staré pravidlo:
Cizímu umím poradit. Sobě ne.
Vraťme se ale k jádru věci.
Zavřené dveře byly pro něj červeným hadrem. A on – jako býk – neváhal „nepřítele“ zničit.
Taktiku měl vyzkoušenou. Deset let mu fungovala.
Je pravda, že ta nejsilnější karta – děti – s jejich věkem pomalu ztrácela účinnost. Ale v jeho portfoliu byly další.
Kdysi ho k Janě přitáhla její silná touha nebýt sama. Touha konečně poznat lásku a mít se o koho opřít.
Po rozchodu začal s jinou hrou: kontrola, pronásledování, neustálá přítomnost. Aby ani myš – natož myšák – neproklouzla skulinkou, která se mezi nimi postupně zvětšovala.
Když si Jana představila, že jednou půjde ruku v ruce s panem Úžasným, tím pravým mužem jejího srdce – a v tom by do jejího bytu vtrhl ex, rozvalil se na gauči a aniž by musel cokoliv říct, dal by jasně najevo:
„Ta je moje.“
Jen ta představa jí naháněla husí kůži. A tmu před očima.
To by nevydržel ani ten nejúžasnější pan Úžasný.
A tak ji měl ex vlastně stále na lopatkách.
Stačilo pak jen pomalu dokazovat, že bez něj to nikdy, ale nikdy sama nezvládne.
Drobná pomoc:
vyvenčit psa
vynést koš
opravit drobnost v bytě
„Proč bys zvala a platila malíře? Já ti vymaluju. Zadarmo.“
Jenže zdarma je jen karma.
Taková „služba“ je často ta nejdražší.
Je přece hodný a nápomocný… Tak mu přece nemůžu odmítnout, když si chce u mě vyprat. Odskočit si na záchod. Ohřát zmrzlé ruce. Podívat se na zápas na větší obrazovce. Pomoci s odesláním platby. Přečíst dopis z finančního úřadu.
Jenže těch ústupků a protislužeb je víc a víc.
A tady přichází další kámen úrazu:
samaritánství.
Touha zachraňovat stůj co stůj.
Jeho žádosti navíc vyvolávají pocit důležitosti:
Podívej, jaká jsem dobrá. Co všechno zvládnu.
A přitom si žena pomalu utahuje smyčku kolem vlastního krku.
Potřeba pomáhat a chránit – na úkor sebe.
Být potřebná a důležitá.
A právě tady je jádro pudla, proč člověk zůstává v hrsti někoho, kdo už dávno není v jeho srdci.
Co si budeme nalhávat – žena potřebuje mužskou energii kolem sebe. A když je od ní odpojená, může se snadno stát, že si nechá nahrazovat její střípky drobnými službami bývalého partnera.
I když dobře ví, že on to nedělá z lásky.
Dělá to proto, aby to jednou mohl použít proti ní.
„Tolik toho pro tebe dělám.“
Ale řekněme si upřímně:
Je vynesení koše opravdu heroický čin, za který by si zasloužil pohádku typu: „Žili spolu šťastně až do smrti“?
