Článek
Když v dětství vládne sparťanská výchova bez kousku přijetí.
Nebo se dcera stane „fackovacím panákem“ v konfliktním vztahu rodičů.
Či jeden z nich – a nedej bože, že i oba – si vybíjejí svou bolest, frustraci a vztek na nevinné dívčí dušičce.Jako by za své zplození mohla ona.
Jenže holčička byla ještě „na houbách“. Neměla žádnou možnost ovlivnit, že se její rodiče potkali, zamilovali – nebo že spolu zůstali, i když to bolelo.
A tak místo láskyplného prostředí zažívá drama.
Žádné obejmutí.
Žádné vysvětlení.
Žádný pocit bezpečí.
Jen „výchovné“ výprasky, křik a nadávky mířené přímo na ni.
A pak to nebývá jako v pohádce.Nepřijede princ a není žádné : „pak spolu žijí šťastně až do skonání“.
Kdepak.
Velmi často tyto ženy končí v ještě horším vztahovém pekle.
Otcova výchova se zpětně jeví jako „čajíček“ ve srovnání s manželstvím, ve kterém žijí.
Zvláštní druh vděčnosti
Mnoho takto zraněných žen dnes říká, že jsou svému otci vlastně vděčné.
Za „výcvik“.
Za otužení.
Za to, že je život naučil vydržet.
Vidí vše z jiné perspektivy.
Je to zvláštní druh vděčnosti.
Ve smyslu: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Z úst klientek často slýchávám:
„Kdyby na mě byl táta hodný, nepřežila bych.“ „Nezvládla bych žít s tyranským manželem tolik let.“
Žádná neřekne: “ Kdyby se táta ke mě choval jinak, nikdy bych si tyrana nepřitáhla!"
