Článek
Babička mi říkávala: Kdyby ryby žily v ( a použila u toho expresivní výraz) nebyly by třeba rybníky.
Každý z nás tu větu slyšel v nějaké jiné podobě. Měla nás naučit, že „kdyby“ nic neřeší. Že je zbytečné vracet se k tomu, co není.Ukazuje, jak nesmyslné je vracet se k hypotetickým situacím, které nikdy nenastaly.
A přesto jsme si své kdyby nechali. Přenesli jsme si ho do dospělosti. Zabydlelo se v hlavě, v srdci i ve vztazích.
Kdybych byla hezčí.
Kdybych byla chytřejší.
Kdybych byla klidnější.
Kdybych byla hubenější.
Kdybych byla méně citlivá.
Pak by mě měli rádi.
Pak by se mi dařilo.
Pak bych měla sexappeal.
Pak bych žila svůj vysněný život.
Jenže protože nám podle vlastního měřítka k té pomyslné dokonalosti něco chybí, začneme si o sobě myslet něco jiného.
Že jsme nemožné.
Divné.
Nedostatečné.
Nemilovatelné.
A kdo by přece miloval někoho takového?
Jenže pravda je jiná. Žádné kdyby život nezmění. Jen dusí duši v negativních energiích. Bere sílu přítomnému okamžiku a mění ji v sebekritiku, stud a pocit selhání.
A co se pak děje?
To, čemu věříme uvnitř, začneme potkávat venku.
Ze všech stran přichází potvrzení:
Jsi k ničemu.
Nestačíš.
Musíš se víc snažit.
Nejsi dost.
Ne proto, že by to byla pravda. Ale protože člověk, který o sobě pochybuje, často přijímá méně, než si zaslouží. Zůstává tam, kde není viděn. Prosí o lásku tam, kde není schopnost milovat. A pak si myslí, že problém je v něm.
Není.
Problém nikdy nebyl v tom, že jsi nebyla „taková a maková“.
Problém byl v tom, že ses naučila měřit svou hodnotu podmínkami.
Možná je čas pustit staré kdyby a nahradit ho novou větou:
Jsem taková, jaká jsem. A i tak mám hodnotu.
Život nezačíná tehdy, až budeš dokonalá.
Začíná ve chvíli, kdy se přestaneš trestat za to, že jsi člověk.
