Článek
Jen nedokáže říct ne, i když má pochybnosti. Prostě to jde „zkusit“, když jí osud někoho přivál do cesty. Sice cítí, že to není úplně ono, ale zároveň je ráda, že někoho má.
Koktejl pocitů nepřijetí a nezájmu může způsobit, že když si tě konečně někdo vybere, začneš se cítit úplně jinak.
Najednou se všechno obrátí o sto osmdesát stupňů.
Konečně jsem byla vybraná.
A právě tenhle fakt má pro tebe nezvykle velkou hodnotu.
Přestáváš řešit: „Vyhovuje mi tenhle člověk?“
Místo toho začneš řešit: „Jak to udělat, abych vyhovovala já jemu?“
Nechceš o vztah přijít, takže některé věci raději nebudeš tolik řešit. Něco přejdeš. Něčemu se přizpůsobíš. Něco si vysvětlíš.
A protože nejde o žádné dramatické sebeobětování, velmi snadno to unikne pozornosti.
„Vždyť mi to vlastně nevadí.“
Tohle může být klíčová věta.
Kamarádka chce jiný program? Dobře.
Partner chce trávit víkendy jinak? Přizpůsobím se.
Něco mě trochu štve? Nestojí to za hádku.
Něco mi chybí? Vždyť jinak je hodný.
Jednotlivě jsou to maličkosti.
Problém není jeden kompromis. Problém je směr všech kompromisů.
Pomalu totiž může vzniknout něco jako neviditelná smlouva:
Ty sis mě vybral/a → já budu tolerantní, vstřícná a nenáročná → ty mě za to neopustíš.
Jenže je tu jeden háček.
Druhý člověk tuhle smlouvu nikdy nepodepsal.
A proto může přijít obrovské zklamání, když po měsících nebo letech stejně odejde. Když začne kritizovat. Když začne dávat přednost někomu jinému. Nebo když jednoduše nevrací tolik, kolik jsi do vztahu vložila ty.
Najednou můžeš mít pocit:
„Po tom všem, co jsem pro tebe udělala?“
Jenže druhý člověk může namítnout:
„Ale já jsem tě o to nikdy nežádal.“
A možná právě tady leží nepříjemná pravda.
To, že si mě někdo vybral, ještě neznamená, že je správný pro mě.
Proto možná není nejdůležitější otázka:
„Co mám udělat, aby mě měl rád?“
Ale:
„Kdybych se nebála, že zůstanu sama, vybrala bych si tohoto člověka i já?“
