Článek
Mnoho z nás ví, že jejich muž není ideál a jejich soužití má prvky, které rozhodně neodpovídají představě zdravého vztahu. Přesto v něm zůstávají.
Sice doufají v zázrak a pozitivní změnu, jenže právě to se může stát doživotním „vězením“.
A nedrží je v něm naivita ani hloupost.
Drží je tam stokrát omílané rodinné vzorce:
Žena musí ve vztahu něco vydržet.
Bez muže je život těžký.
S mužem je těžký, ale bez něj ještě těžší.
Každý vztah má něco.
Nikde to není ideální.
Buď ráda, že někoho máš.
Bez muže nemáš žádnou hodnotu.
U nás v rodině se nerozvádí.
A řada dalších „zaklínadel“, která dokážou člověka dokonale ochromit ve chvíli, kdy by měl něco udělat.
Ani naše předchůdkyně nám mnohdy nedaly zrovna nejlepší příklad. Držely se vztahů zuby nehty, zapomínaly samy na sebe, jen aby dodržely rodinná pravidla. Některé se celý život trestaly za to, že byly „hříšné“, že podlehly muži, že si špatně vybraly nebo že by snad chtěly něco jiného.
Takže samotné uvědomění „můj vztah je toxický“ ještě nemusí znamenat, že z něj odejdeme.
Naopak můžeme spadnout do role oběti.
Jako princezny se necháme zavřít do temné věže a čekáme na zázrak. Plácáme se samy v sobě, dusíme se ve vlastní šťávě a opakujeme si:
Musím to vydržet.
Takže pokud je vám tento popis povědomý a nevíte kudy dál, položte si pár nepříjemných otázek:
Proč v tomhle vztahu zůstávám?
Co by mi chybělo, kdybych odešla?
Co od něj pořád potřebuji dostat?
Na co stále čekám?
A čeho se ve skutečnosti bojím, když si představím, že opravdu odejdu?
Protože někdy nás ve vztahu nedrží jen ten člověk.
Drží nás tam i všechno, čemu jsme se o lásce, ženách a vztazích naučily věřit.
