Článek
Dovolit muži – ať už jeho otci nebo novému partnerovi – aby drobečka, kterého devět měsíců nosila pod srdcem, týral, ponižoval, zraňoval.Nechat ho napospas tomu „netvorovi“.
Je úplně jedno, jestli jde „jen“ o ponižování, nasazování psí hlavy, obviňování…
nebo o něco daleko tvrdšího.
Proč žena mlčí? Proč nemá sílu řešit tak bolestivou situaci?
Tento článek není obhajobou žen, kterých se to týká.Je sondou do jejich podvědomí.
Protože už jen to, že si přečtou tyto řádky,jim může otevřít oči,změnit úhel pohledu
a být „nakopnutím“ ke změně.
Na první pohled se její chování může jevit jako bezcitnost.
Někdo by ji mohl označit za „krkavčí matku“.
Ale ve většině případů jde o ženu, která v sobě nese hluboké zranění.
Sama je stále v roli malé, zraněné holčičky.
Nemá sílu chránit, protože sama nikdy nezažila, jaké to je cítit se v bezpečí.
Nikdy nesměla říct svůj názor, pokud nechtěla být potrestána za „drzost“.
To, že dovolí šikanu svého dítěte,
je známkou nezralosti a nezpracované bolesti.
Už jako dítě se odpojila od sebe,
aby necítila bolest.
A teď necítí ani bolest svého dítěte.
Necítit = přežít.
Skrze generace před ní se naučila „držet se zuby nehty“ i toho, co ji zraňuje a nefunguje.
Takové ženy umí pro lásku trpět.
Vrásky z lásky jsou jejich každodenní chleba.
Loajalita k muži ji nutí nevidět, neslyšet.
Závislost na něm – ať citová, nebo materiální –
ji žene do role apatického pozorovatele.
Generační propojení s předkyněmi má jednoduchý, ale sebedestruktivní vzorec:
Strach z mužů, mlčet a držet ústa a krok = přežití.
Teď ale nastal čas,
aby žena další generace zlomila tohle prokletí.
Aby našla sama sebe.
Aby svou vnitřní bolest proměnila v sílu ke změně.
A výčitku „Já chtěla jen, aby mě někdo ochránil“
proměnila ve štít,
kterým ochrání své dítě.
Protože právě ono – díky jejímu příkladu –
bude tím, kdo nedovolí,
aby další generace nechala trpět své děti.
