Článek
„Měla jsem ho zadusit v porodnici. Sice by mě zavřeli, ale už bych byla venku a žila klidný život.“
Trapně žertovala, ale za tím vtipem se skrývala bolest.
Proč děti kradou? Proč okrádají vlastní rodiče?
Nic není černobílé.
„Nevděčný spratek“ rozhodně není správná formulace našeho problému.
Krádež totiž není jen špatné chování, ale i odraz vnitřního neklidu, zmatku, výchovy, nastavení hranic a pocitu bezpečí.
Je to těžká zkouška.
Potomek zkouší naše hranice.
Někdy to může být i zoufalé volání o pozornost, takový test všímavosti:
„Mami, tati, všimneš si mě konečně?“
I špatně nastavené hranice mohou být důsledkem „zlodějiny“ dítěte.
Jeho čin vychází z hluboké potřeby řádu a jistoty – konečně cítit, že mu rodič vládne pevnou, ale spravedlivou rukou.
Svoji roli zde hrají i nenaplněné potřeby dítěte.
Ale přiznejme si – děje se to v každé rodině, ať už se dítě narodí se stříbrnou lžičkou v puse, nebo ne.
Ať se nám to líbí nebo ne, děti jsou naším zrcadlem.
Přetížená matka, topící se ve výčitkách, často nevědomě „odsoudí“ dítě k tomu, aby si celou emoční situaci vzalo na sebe.
Co s tím, když zjistíte, že vaše dítě vás okrádá?
Šok a zklamání jsou úplně přirozené.
Dovolte si ty emoce prožít – ale jinak.
Vybít si je boxem, během… hlavně ne na dítěti.
Můžete si třeba říct:
„Jsem teď zmatená a bolí mě, že to udělal. Ale vím, že za tím je něco hlubšího, co mi chce ukázat.“
Tahle věta je hlasem vědomé matky, ne naštvané oběti.
Není správné všechno zamést pod koberec.
Mluvte s dítětem o tom, co se stalo:
„To, co se stalo, je vážné. Ukrást peníze je něco, co druhému ubližuje. Nezlobím se na tebe jako na člověka, ale musíme to napravit.“
Je potřeba, aby dítě převzalo zodpovědnost.
Nechte ho peníze odpracovat nebo splácet z kapesného.
Tento přístup ho naučí víc než křik.
A pak přijde ta nejdůležitější část:
Neptejte se výslechovým tónem „Proč jsi to udělal?!“
Zkuste místo toho:
„Co se v tobě dělo, když jsi ty peníze bral?“
„Co sis přál, když sis ty hry kupoval?“
„Co sis myslel, že se stane?“
A nakonec – obejměte svého potomka.
Ano, udělal chybu. Ale to, že mu dáte najevo, že ho máte ráda i přesto, má obrovskou sílu.
Odpustit ale neznamená nechat na sobě „sekat dříví“.
Je potřeba být laskavá, ale pevná. Konečně nastavit pravidla, hranice a dodržet je!
Zeptejte se i sama sebe:
- Kde v mém životě chybí jasné hranice nebo respekt k hodnotám – peníze, důvěra, pravda?
- Co mi tahle situace zrcadlí o mých vlastních emocích?
Dítě, které krade, není zkažené.
Je to duše, která volá po pozornosti, jistotě a lásce.
A matka, která se dokáže na tu bolest podívat bez obviňování, léčí nejen své dítě, ale i celý rod.
