Článek
V osmnácti letech ho poznala a zamilovala se. Ač šlo jen o náklonnost z její strany a vztah byl platonický, ona se do něj silně zamilovala. Sama sobě i jemu slibovala věrnost „za hrob“, i když on o tom nikdy nevěděl.
Roky plynuly a ona stále čekala, že se Aleš vrátí a jednou si uvědomí, že je tu ona. Bránila se vztahům. Nabídek neměla mnoho – pro muže byla tak trochu neviditelná. A když už se nějaký objevil, ihned ji napadlo:
„Co kdyby se Aleš vrátil a já už byla vdaná? To bych mu přece nemohla udělat.“
Po dvaceti letech se Aleš skutečně objevil – na školním srazu. Přespal u nich doma. Ona byla v sedmém nebi: měla ho „ve své posteli“.
Realita však byla jiná. „Mít ho v posteli“ znamenalo jen to, že si sedl na její postel, kde měl přespat, zatímco ona si ustlala na nepohodlném gauči.
Přece mu nezničí záda, když je u ní.
Žádný fyzický kontakt mezi nimi nikdy nebyl.
Zaháčkovala se v něm na celé roky – i když to bylo bolestivé.
A přestože se jí nikdy nesplnil sen mít děti, čekání na „vyvoleného“, který o jejích citech neměl ani páru, ji zároveň chránilo.
Umožnilo jí:
- nemuset riskovat skutečnou intimitu,
- vyhnout se odmítnutí,
- chránit své křehké sebevědomí,
- zachovat si romantickou představu, která byla bezpečnější než realita.
A hlavně – nemusela řešit, že je pro svět neviditelná.
Nemusela cítit tu bolest, kterou zažívala jako malá, když byla emočně odstrkovaná těmi, kdo jí měli dávat lásku.
Právě proto stále živila přesvědčení, že není dost dobrá.
Trápila ji nízká sebehodnota.
A Aleš – princ na nedosažitelném piedestalu – byl pro ni záchranou.
Ideálem, který ji chránil před následky jejích vlastních traumat.
Fantazie jí dávala pocit hodnoty.
