Článek
A když neposlechli, často později komentovali svou situaci známým rčením: „Tchyně a uzené jsou nejlepší studené.“ Na adresu své drahé polovičky si pak neodpustili drobné rýpnutí: „Jsi celá tvoje matka.“
Toto pravidlo však platí i obráceně. Jen jsem nikdy neslyšela pořekadlo: „Podívej se na jeho otce, ať víš, co budeš mít jednou doma.“
Ano, v partnerských vztazích často sklízíme to, co v nás rodiče zaseli. Přesto platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. V dnešní době, kdy je osobní rozvoj běžnou součástí života mnoha lidí, si řada žen uvědomuje, že jejich matka pro ně není ideálním vzorem. Mají ji rády, váží si jí, ale některé věci vidí jinak. Jinak vnímají setrvávání ve vztahu za každou cenu, maloměšťáckou morálku, kdy se něco jiného žilo a něco jiného bylo považováno za správné.
Mnohé rodiny fungovaly podle nepsaného pravidla, které vystihoval doktor Plzák svým známým heslem: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat.“ Prstem se ukazovalo na „hampejznici“ nebo „nevěrnici“, zatímco mnozí kritici sami žili podobným způsobem, jen o tom nemluvili.
Rozvod byl sprosté slovo. Rozvedená žena byla označena za problémovou. „Ta je nějaká divná, s tou nikdo nevydrží.“ Na moravské vesnici, kde žila moje babička, představoval rozvod ještě v padesátých letech společenskou aféru. Rodinná historka o dvou „divných“ lidech dělnického původu sloužila jako varovný prst: „Takhle ne. To se nedělá.“
Hlavní hodnotou nebylo štěstí ani spokojenost, ale vydržet. Za každou cenu. Až do konce.
Někdy však ono „vydržet“ znamenalo žít život plný bolesti, trápení a domácího násilí. Na druhou stranu dnes jsou rozchody víceméně na denním pořádku. Přijde první větší krize a často následuje rychlé rozhodnutí: sbohem a šáteček. Samozřejmě i dnes rozchod bolí. Emoce víří, člověk trpí a málokdo odchází bez ran na duši. Přesto je radikální řez mnohem častějším řešením než dříve.
Kdysi spolu lidé prostě žili. Sdíleli radosti i starosti, navzájem se podporovali i shazovali. Žili pro děti, pro rodinu, budovali společný domov. Drželi se hesla: „Láska milovaná není nehněvaná.“ Dnes nás už nesvazují náboženské představy typu „Co Bůh spojil, člověk nerozděluj.“ Nekoná se ani společenský lynč rozvedených, který byl ještě v padesátých letech na malých vesnicích běžný.
Přesto si kladu otázku: Je skutečně cestou ke štěstí přecházet ze vztahu do vztahu a opouštět druhého člověka pokaždé, když se objeví problém, který nechceme nebo neumíme řešit? Není někdy nový partner jen výměnou za jiný model se stejnými parametry?
Bylo tedy opravdu lépe za časů našich rodičů a prarodičů, kdy muž či žena vydrželi téměř všechno? Nebo je lepší dnešní svoboda odejít, kdykoli přestaneme být spokojení?
Možná ani jedna z těchto cest není ideální. Možná je skutečnou výzvou poznat, kdy má smysl bojovat za vztah, růst v něm a překonávat překážky, a kdy je naopak odchod jediným zdravým řešením.
Protože mezi slepým setrváváním a bezhlavým utíkáním existuje ještě třetí cesta – cesta vědomého rozhodnutí. A právě tu hledá každý z nás sám.
