Článek
A místo toho, abychom jej odmítly, zasedneme na kozlík a vezeme si ho dál – do svého vlastního života.
I přesto, že jsme si nespočetněkrát řekly:„Nikdy nebudu jako moje máma,“nedaří se nám dělat věci jinak.
Stačí jen pozorovat své chování.
„Už jsem zase křičela na děti jako ona na mě.“
„Dělám jim služku, všechno udělám a oni si toho neváží.“
„Vztah nemám ideální, nejraději bych se rozvedla… ale to bych byla jako matka.“
„Sklenička vína, ta vždycky uklidní… i moje matka pila.“
Právě stejné emoční výkyvy jsou příčinou stejného jednání.
Ani odchod z domova – třeba až do Austrálie nebo na druhý konec světa – nepřetne ta neviditelná vlákna, která spojují dvě ženy: matku a dceru.
A nejen je. Spojují celou ženskou linii rodu.
Loajalita dcer
Dcery bývají loajální.
Podvědomě si nesou to, co neunesly jejich matky.
A když matka byla obětí a dávala to patřičně najevo, dcera se stává tou, která se snaží její bolest ulehčit.
Nevidí, že její narození nebylo jejím rozhodnutím.
Nenese zodpovědnost za životní kolapsy matky, za její výběr partnera ani za to, že trpěla „kvůli dětem“.
Potomek není kazisvětem matčiných snů a života.
A přesto v sobě často nese vinu – a snaží se ji „napravit“.
Vnitřně věří:
„Trpěla ona, musím trpět i já.“
A tak se bolest přenáší dál – z generace na generaci.
Tíha ženské linie
Po staletí bylo ženám vštěpováno, že se musí obětovat pro rodinu, být poslušné a věrné manželky.
Sebeláska a sebehodnota se nenosily.
Vzhlížet sama k sobě bylo považováno za "kacířství "– zato k muži se to „slušelo“.
A tak se rodily další ženy – dílky jedné obrovské skládačky bolesti.
Bolest ženské linie se stala poutem.
Jenže pochopení souvislostí je cesta, jak přestat žít jako ony.
Cesta k osvobození
V první řadě – neber svou matku jako někoho, komu něco dlužíš.
Ano, dala ti život.
A to je velký dar.
Ale to neznamená, že musíš jít v jejích šlépějích, pokud nechceš.
Zkus si představit, že jí vracíš opratě jejího emočního povozu.
Ve vizualizaci jí můžeš říct:
„Tohle není moje. Vracím ti tvoje a nechávám si svoje.“
Tím se zbavuješ tíhy a zodpovědnosti za její život.
Buď tvůrkyní svého bytí
Dovol si být jiná.
Není to zrada.
Je to pocta.
Je to léčivá energie, která uzdravuje nejen tebe, ale i celý tvůj rod.
Nemusíš se obětovat, trpět ani nést cizí bolesti.
Tvoje síla jít dál, postavit se osudu a zvolit svobodu je darem.
Pro tebe.
Pro tvé dcery.
I pro všechny ženy, které přijdou po tobě.
„Když žena pustí bolest, kterou zdědila, celá rodová linie si může konečně odpočinout.“
