Článek
Zachránit, nebo ublížit?
Takové rozhodování je pekelně těžké. Ocitnout se v milostném trojúhelníku a muset si vybrat mezi jedním a druhým. Rozhodovat se srdcem, nebo rozumem?
A co když jeden z těch mužů není ve skutečnosti mužem, ale malým chlapcem uvězněným v těle dospělého? Chlapcem, který zoufale hledá záchranu.
Volá: „Zachraň mě!“
A nebojí se použít ani nátlak.
„Jestli se rozhodneš pro manžela, skočím pod vlak. Namíchám si koktejl z léků a budu mít konečně klid.“
Nestydí se přehodit odpovědnost za svůj život na ženu. Přitom právě on by měl být tím, kdo si svůj život vezme do vlastních rukou. Kdo postaví dům, zasadí strom a zplodí syna – alespoň symbolicky. Kdo vytvoří zázemí, poskytne oporu a dá ženě i dětem pocit bezpečí.
Na jedné straně stojí nezralý muž. Na druhé muž sebevědomý, schopný a samostatný.
Jenže žena, která si v sobě nese starý program: „Lásku si musím zasloužit. Musím pomáhat. Musím zachraňovat.“ se často ocitá v nezáviděníhodné situaci.
Má pocit, že právě ona musí osvobodit prince z jeho neštěstí. Zachránit ho před zlým vztahem, před bolestí, před samotou. Musí napravit svět, vesmír i jeho život.
Neuvědomuje si, že dobrovolně vkládá hlavu do oprátky.
„Hodný chlapec“ je s ní rád. Cítí se vedle ní bezpečně. Jenže současně z ní vysává energii. Ona mu dělá matku, terapeutku, zachránkyni i oporu. Bojuje jeho bitvy, řeší jeho problémy a nese jeho břemena.
A co ona sama?
Na to často nezbývá prostor.
Je přesvědčená, že to tak musí být. Vždyť od dětství věří, že lásku si člověk musí zasloužit svými činy. A tak dává přednost tomu slabšímu. Tomu zraněnému. Tomu, kdo ji potřebuje.
Manžel? Ten je silný, sebevědomý a schopný. Nepůsobí jako někdo, koho je třeba zachraňovat.
Jenže právě zde se skrývá past.
Žena raději položí vlastní hlavu na pomyslný špalek, než aby nechala „chudáčka“ převzít odpovědnost za svůj život. Nechápe, že mu tím vlastně ubližuje. Nedovolí mu postavit se na vlastní nohy, vyřešit své problémy, nastavit hranice a objevit vlastní sílu.
To, co navenek vypadá jako největší láska, bývá někdy jen hluboká spoluzávislost.
Jedna strana zachraňuje. Druhá se nechává zachraňovat.
A obě věří, že bez té druhé nemohou existovat.
Takové pouto bývá velmi pevné. Ne proto, že by stálo na lásce, ale protože stojí na strachu, vině a potřebnosti.
A právě proto dokáže vydržet celé roky.
Někdy dokonce až do chvíle, kdy je rozdělí smrt.
