Článek
Představa poslušného dítka, které na zavolání přiběhne, dobře se učí a bez odmlouvání splní všechny své povinnosti, je pro mnoho rodičů stále spojena s křikem, nadávkami a tělesnými tresty.
Babička mi vyprávěla, jak po vsi běhal otec za svými syny s řemenem a křičel: „Makarenko, nemakarenko, já ti zmaluju záda!“
Paradoxní je, že samotný Makarenko nestavěl výchovu jednoduše na bití. Jeho jméno se však u nás stalo téměř lidovou zkratkou pro tvrdou kázeň, poslušnost a výchovu pevnou rukou.
Strach skutečně dokáže splnit svůj úkol. Dítě raději drží pusu a krok. Upravuje skutečnost k obrazu rodiče tak, aby z ní vyšlo co nejlépe. Lže, jako když tiskne. Ne proto, že by bylo zkažené, ale protože se bojí trestu a nepochopení.
Rodič se pak diví, když se k němu donese skutečný průběh událostí. Najednou má doma barona Prášila. A co se stane potom, snad ani nemusím psát. Přijde další křik a další trest. Dítě se jen utvrdí v tom, že příště musí lhát lépe.
Z dítěte naučeného poslouchat vyroste člověk, který neumí říct ne. I když jeho vlastní já volá: „Tohle je špatně!“, jde proti sobě. Hlavně si nerozlobit rodiče, šéfa, kolegu nebo hlavu party.
„Takový hodný kluk to byl. To ta parta ho zkazila,“ láteří potom jeho blízcí. „On by přece nekradl. On by nikomu neublížil. On ne!“
Jenže právě ten hodný, poslušný kluk v něm byl v tu chvíli silnější. Ten, který se celý život učil neodporovat, nezpochybňovat autoritu a udělat to, co po něm chce někdo silnější. Tentokrát už před ním nestál rodič, ale vůdce party.
Nezkazila ho jen parta. Zradila ho také jeho naučená potřeba poslechnout, zapadnout a nikoho si proti sobě nepostavit. Touha být přijatý byla silnější než hlas uvnitř, který mu říkal, že tohle je špatně.
