Článek
Tvrdého, chladného a někdy až krutého otce, před kterým byla rodina neustále ve střehu.
Až mnohem později dokázala uvidět ještě někoho jiného.
Malého zraněného kluka, kterému život postupně naložil tolik, že už to neuměl unést jinak než tvrdostí.
Rodina. Děti. Statek. Peníze. Povinnost zabezpečit všechny kolem sebe. Vyhovět rodičům. Pracovat. Postarat se. Rozhodnout.
A hlavně všechno zvládnout.
Protože chlap přece neřekne: „Já už nemůžu.“
Tak zatnul zuby a zvládal.
Jenže tlak někudy ven musel.
A často ho schytali právě ti nejbližší.
Jeho příběh to může vysvětlovat. Neomlouvá ho. Pro dítě, které vyrůstá ve strachu z dalšího výbuchu, je totiž úplně jedno, kolik toho táta nese na ramenou.
Pak tahle holčička dospěje.
A začne si vybírat muže.
Pokud by platila jednoduchá poučka, že žena hledá v partnerovi svého otce, měla by vedle sebe dominantního, pracovitého chlapa, který všechno zařídí, rozhodne a vezme odpovědnost na sebe.
Jenže ona má doma jeho pravý opak.
Padesátiletého chlapečka.
„Já nevím.“
„Zařídíš to?“
„Ty tomu rozumíš.“
„Řekni mi, co mám udělat.“
A zatímco ona řeší domácnost, děti, složenky, peníze a všechno, co právě hoří, on jde hrát fotbal.
Jak tohle může souviset s otcem, který naopak zvládal úplně všechno?
Možná celou dobu hledá podobnost na špatném místě.
Její partneři se nemusí podobat jejímu otci. Ona se vedle nich může začít podobat jemu.
Přebírá odpovědnost.
Zařizuje.
Rozhoduje.
Když druhý neví, ví ona.
Když něco nezvládne, převezme to.
Když se objeví problém, automaticky hledá řešení.
Čím méně nese on, tím více nese ona.
Možná si totiž z dětství neodnesla představu: „Takový má být můj muž.“
Odnesla si mnohem nenápadnější pravidlo:
„Někdo to přece zvládnout musí.“
A protože přesně to celé dětství viděla, je jí tahle role důvěrně známá.
Paradoxně tak může celý život utíkat před mužem, jakým byl její otec, a přitom nevědomky opakovat část jeho příběhu.
Jen si v něm vymění role.
Tentokrát není vedle člověka, který nese všechno.
Tentokrát je tím člověkem ona.
A muž, který se nechce nechat zavalit povinnostmi, v ní může najít ideální partnerku.
Samostatnou. Schopnou. Výkonnou. Takovou, která nepotřebuje zachraňovat.
Naopak.
Když on něco pustí, ona to chytí.
Když něco nezařídí, ona to udělá.
A vztah se pomalu nastaví tak, že jeden má stále méně odpovědnosti a druhý stále více.
Proto možná není nejdůležitější otázka:
„Proč pořád potkává takové muže?“
Takových mužů může potkat mnoho žen.
Mnohem zajímavější je jiná:
„Proč jejich ‚nevím, zařídíš to?‘ tak dlouho přijímá jako úkol pro sebe?“
Možná právě tady leží dědictví jejího otce.
Ne v tom, jaké muže potkává.
Ale v hluboce zakořeněném přesvědčení:
Když ostatní nezvládají život, já ho zvládnout musím.
