Článek
No, rady takové bývají. Zdají se až primitivní.
Jen tak? Jen těchto pár kroků?
Ale praxe je mnohem složitější.
Ta není o vyřčení pár slov. Ta je o změně.
Ale ne jeho a dalších jemu podobných. Ale sebe.
Co je nejdůležitější?
Podívat se na svůj vztah takový, jaký je.
Nalít si čistého vína. Spolknout tu hořkou tabletku. Stejně jako chinin zanechá hořkou chuť v ústech, ale léčí, tak i pojmenování věcí pravými jmény je počátkem uzdravujícího procesu.
A je to sakra těžké.
Říct si:
„Žiju v toxickém vztahu.“
Často tuto realitu skrýváme za slovy, která nám podstrčil on:
„Kdybys mě neprovokovala.“
„Kdybys byla pořádná žena.“
„Za všechno můžeš jenom ty.“
A taky strach, že budeme samy, nemilované, nám „pomáhá“ přežít chvíle, kdy prožíváme fázi „ty jsi pro mě vzduch“ a jsme přehlížené.
Protože pořád někde uvnitř čekáme, že se to zase změní. Že se vrátí ten muž, který nás miloval. Že když ještě chvíli vydržíme, zase bude dobře.
Ano, podívat se pravdě do očí není jednoduché.
Ale otevírá to nové obzory.
A to, že jste s tím, s kým jste, není vaše chyba ani ostuda.
Žijete podle vzorců, které máte uložené ve svém podvědomí. Podle toho, co jste se naučila o lásce, o sobě, o tom, co musíte vydržet, abyste byla milovaná.
A tyto vzorce můžete změnit.
Ne jeho. Ne dalšího jemu podobného. Ale sebe.
A právě v tom je podle mě začátek toho skutečného „už nikdy“.
