Článek
Emočně
zranění muži v roli otců by se dali rozdělit do dvou skupin.
Ti první jsou despotičtí, citově chladní a nároční. Nejdou pro pár nadávek daleko a ani nějaká ta „výchovná“ není mimo jejich repertoár. Vedle takového táty jste v pozoru snad i ve spaní. A čím jste starší, tím méně se vám chce domů.
Častěji než „Co bude dnes k večeři?“ se sama sebe ptáte: „Co zase bude?“
Každá buňka v těle se snaží být menší a menší. Nejraději byste byla neviditelná před hurikánem vzteku a smrští nadávek, o kterých nikdy nevíte, kdy přijdou.
Ano, jsou i dny, kdy je doma klid. Dokonce se smějete a na chvíli máte pocit, že je všechno normální. Jenže vy už ten klid neumíte prožívat. Moc dobře víte, že může jít jen o ticho před bouří. A tak místo toho, abyste si klid užívala, čekáte, kdy to zase přijde.
Pak je ale druhý muž.
Stejně zraněný, jen jeho zranění vypadá úplně jinak. Nemá sklony k tyranii ani velkým výbuchům. Naopak. Všechno dusí v sobě.
Může být laskavý. Může být hodný. A přesto svým způsobem škodí.
U despotického otce máte pocit, že vás nemá rád, naservírovaný rovnou na talíři. U toho druhého vlastně celý život nevíte, na čem jste.
Tušíte, že vás má rád. Vždyť jste jeho holčička. Zabezpečí vás, postará se o vás, možná by se pro vás i rozdal. Jen ta obyčejná slůvka „mám tě rád“ jako by neuměl vyslovit.
A nemusí na vás hřmít, že jste neschopná, aby ve vás postupně rostl pocit, že nejste dost.
Právě o takovém muži se často říká: „Ale vždyť to byl hodný táta.“
A byl.
Jezdili jsme na výlety. Opravoval věci. Snesl by nám modré z nebe. Nikdy na nás nekřičel, nikdy nás nebil.
Tak proč mě tolik věcí z dětství pronásleduje dodnes?
Protože vedle všeho, co nám dal, něco důležitého chybělo.
Blízkost.
