Článek
Výběr partnera u žen má mnoho společného nejen s otcem, ale i s matkou.
Tisíckrát omílané „žena si vybírá muže podle svého otce“ totiž nemusí pasovat na všechny vztahy. Neplatí doslova a do písmene. A tak ne každý partner musí být kopií zploditele.
Někdy se karta obrátí úplně jinak.
Má to mnoho nuancí a podob a za naším výběrem často stojí emocionální vlivy, které si v danou chvíli vůbec neuvědomujeme. Osobní vztah s každým z rodičů. Podvědomé rozhodnutí. Zvolení si menšího zla. Snaha nebýt jako jeden z nich. Nebo naopak touha podobat se tomu, vedle koho jsme se cítily bezpečněji.
Ale příklad bude lepší.
Manželství mámy a táty není ideální.
Hlava rodiny je despotická, zraněná a všechny kolem sebe vede křikem a tvrdou rukou. Jeho partnerka je frustrovaná, ponižovaná, označovaná za tu nejhorší na světě. Postupně se z ní stává žena, která raději ustoupí, mlčí a nechá svůj život řídit někým jiným.
A dcera to všechno roky pozoruje.
Pak sama vstoupí do dospělého života a před ní jako by ležely dvě cesty.
Může převzít pomyslné kyblíky bolesti, strachu, nízké sebehodnoty a sebetrestání své matky. Stát se marionetou, která se nechá vést. Neříká svůj názor. Neumí se za sebe postavit. Je submisivní, pasivní a otěže svého života odevzdá do rukou někoho jiného.
A pak si skutečně může najít kopii svého táty.
Jenže může udělat také pravý opak.
Může se někde hluboko v sobě rozhodnout:
Takhle nikdy nedopadnu. Nikdy nebudu jako máma.
A místo její role si vezme tu druhou.
Roli člověka, který má navrch.
Podvědomě se chrání před bolestí, kterou viděla u matky. Nechce být slabá. Nechce být závislá. Nechce čekat, co zase udělá někdo druhý. Chce mít svůj život pevně v rukou.
A co si budeme nalhávat – i tenhle způsob ochrany něco stojí.
Protože jednoho dne se může probudit a zjistit, že vedle sebe nemá partnera, ale „loutku“. Muže, který je vlastně celý jeho máma. Pasivní, neschopný převzít odpovědnost za vlastní život, čekající, že ona rozhodne, zařídí, povede, zachrání.
A ona je unavená.
Jenže jak by to mohlo být úplně jinak, když její potřeba řídit, vést a mít věci pod kontrolou byla dlouhé roky způsobem, jak se chránila před tím, čeho se nejvíc bála?
Nemusí být přitom tvrdá, přísná ani panovačná.
I křehká duše se dokáže v zájmu své ochrany napasovat do role, která se na první pohled zdá bezpečnější.
Nebudu ta, které někdo ubližuje. Raději budu ta, která má věci pod kontrolou.
A funguje to i obráceně.
Na jedné straně láskyplná náruč otce. Na druhé úplně jiná energie matky. Přísnost, pravidla, chlad, neoblomnost.
Dcera si v sobě může vytvořit další tiché rozhodnutí:
Nechci být jako ona. Chci být jako táta.
Jeho laskavost, klid a vstřícnost se pro ni stanou ideálem.
Jenže místo stejně naladěného muže se jednoho dne probudí vedle kopie své matky.
Partnera, který nese její přísnost, pravidla, kontrolu a neoblomnost.
Zatímco ona je ta laskavá. Ustupující. „Pohodářka“. Ta, která nechce konflikt. Ta, která pro klid doma raději spolkne vlastní pocity a znovu ustoupí.
Stejně jako to celé dětství viděla u svého otce.
A najednou žije velmi podobný vztah.
Jen jste si doma prohodili testosteron za estrogen.
Proto bych se při hledání příčiny svých partnerských vzorců neptala jen:
„V čem se můj partner podobá mému otci?“
To může být příliš jednoduché.
Mnohem zajímavější jsou otázky:
Komu ze svých rodičů se ve vztahu podobám já?
Čí roli jsem převzala?
A koho jsem si potom musela vybrat vedle sebe, aby tenhle starý rodinný příběh mohl pokračovat?
