Článek
Stačí návštěva u tetičky, kterou absolvujete několikrát do roka. Na první pohled ráj na zemi: známá zákoutí dětství, tetiny koláče, vůně sušených bylinek. Pocit bezpečí. Jenže pak přijde druhý pohled. V koutku očí slzy. Strýcovo odseknutí na nevinnou otázku. Lavina stížností: „On je na mě zlý. On si mě neváží.“ A vy soucítíte.
Další návštěva – a znovu ta samá píseň.
Pak přijde uvědomění. To není jen příběh tety. Vlastně i babička mluvila stejně – pořád si stěžovala na sousedku, na dědu, na život.
Sestra se zlobí na korporát, že manažeři berou velké peníze, zatímco ona dře.Každá žena v rodu má v sobě zakódováno „Život je těžký, někdo jiný za to může.“
I vy! Když poodhalíte roušku svého života máte stejnou píseň na repertoártu.
Možná je to čardáš – divoký, nespoutaný.
Možná ji hrajete forte, nahlas a výrazně.
Možná naopak pianissimo, tiše, skoro nepostřehnutelně.
A někdy si ji jen broukáte s těmi, kdo jsou kolem vás.
Na první pohled, zdá se, že rodinné prostředí je plné vůní, chutí a hezkých vzpomínek, ale když se podíváš hlouběji, ucítíš skrytý proud bolesti a oběti, který se táhne celým rodem.
A pak přijde ten okamžik – kdy ti dojde, že to není jen jejich příběh, ale rodový vzorec, který se předává z generace na generaci.
Ten okamžik je dar.
Protože teprve když uvidíš, můžeš se rozhodnout: „Já už tohle nechci dál nést. Já volím jinou cestu.“
Mantra :
Děkuji vám, ženy mého rodu, že jste nesly tuto tíhu. Já už ji ale nést nemusím. Vědomě pokládám tuto oběť, abych ukončila řetěz stížností a nespokojenosti. Rozhoduji se žít radost, lehkost a plnost života.
