Článek
Místo pocitu, že ochrání a pomůže, šíří kvůli svým vlastním zraněním zlost, bolest a odmítnutí.
Místo lásky a objetí přichází ponižování, obviňování a trestání.
To dítě naučí, že láska bolí, je nebezpečná,
že svět je zlý a přijetí od druhých si musí tvrdě zasloužit.
A i když to navenek nevypadá, oběť takové výchovy má neustále sevřené srdce.
Tátovo nevhodné chování k dceři zapisuje do jejího podvědomí hluboké vzorce,
které ji pak řídí celý život —
dokud si neuvědomí, že právě ony jsou příčinou jejích životních eskapád
a nezačne je měnit.
Despotický „soudce“ – otec – ji odsuzuje k zasluhování si lásky.
A to přitahuje do života další tyrany a nutí oběť neustále se snažit zalíbit.
Vzniká strach z mužů a vztahů, napětí po jejich boku,
strach, co se zase „vyvrbí“.
Panika z otevření se lásce, z intimity – protože:
„Když řeknu, co cítím, přijde trest.“
Jako by nad ní visel meč a za každou prožitou radost sekal do živého.
Bolestivé vztahy se pak zdají úplně normální.
Žije v nich, i když bolí. Neumí odejít.
Z tak traumatizovaného dítěte vyroste silně empatický člověk,
který dává lásku všem kolem, jen ne sobě.
S přehnanou zodpovědností za druhé,
s hrůzou z autorit
a s hlubokou vnitřní samotou.
Z pohledu duše je takový táta učitel.
Je to těžké učení.
Ale když dítě začne uzdravovat svá zranění,
strach se proměňuje v sílu
a citlivost se mění v moudrost.
